Testujeme: Sigma 35/1.2 DG II Art

Sigma 35/1.2 DG II Art je druhá generace nejsvětelnějšího 35mm objektivu této značky pro bezzrcadlovky – a oproti předchozí verzi výrazně zhubla a zmenšila se. Po pěti odfocených svatbách a několika tisících snímků shrnujeme, jak si objektiv vede v ostrosti, bokehu, ostření i v praktickém provozu, a jestli se tak drahé a specializované sklo vůbec vyplatí koupit místo levnějšího a lehčího f/1.4.

Objektivy se světelností f/1.2 jsou technologická špička. Pochytají spoustu světla a rozostří pozadí, ale jsou drahé a těžké. Vyplatí se je vůbec kupovat, když je k dispozici záplava o trochu méně světelných, ale levnějších a lehčích skel?

Extrémně světelné objektivy, jako je tento, jsou specializované nástroje. Cílovým publikem jsou obvykle profesionální fotografové nebo (velmi) nadšení amatéři. Ale i když ho koupit neplánujete, možná vás bude zajímat, kam se tento segment trhu posunul s aktuálním vývojem technologií a optiky.

Proč jsem Sigmu 35/1.2 II pořídil

Moje motivace byla pořídit nový hlavní objektiv na focení svateb. Už jsem dříve fotil se starším Sigma 35/1.4 DG HSM Art (pro zrcadlovky) a během svatebního dne jsem s ním nafotil zhruba 75 % všech fotek.

Později jsem přesedlal na úžasný, už recenzovaný Tamron 35-150/2-2.8, který je překvapivě světelný a zároveň velmi flexibilní. Díky zoomu dovoluje pořídit fotky, které jsem předtím nestihl, protože jsem musel měnit foťáky nebo dokonce objektivy.

Ale loni (2025) Sigma vydala už druhou verzi 35mm objektivu se světelností f/1.2 pro full frame fotoaparáty. Ta je najednou mnohem lehčí, než bývaly podobné objektivy v minulosti, a mohl by to být můj nový parťák, který by stál za opuštění zoomu od Tamronu.

Článek píšu po absolvování prvních pěti svateb, což znamená několik tisíc nafocených snímků.

Velikost a hmotnost

Tohle je první zarážející věc. Pod světelností f/1.2 si představím poměrně těžký objektiv, ale Sigma hmotnost stlačila na 745 g. Je to citelný posun oproti předchozí verzi, která vážila 1090 g.

Podobně zredukovaná byla i velikost. Z délky 136 mm se konstrukce smrskla na 111 mm.

Parametry se tedy dostaly mnohem blíž objektivům 35 mm s nižší světelností f/1.4. V praxi se stále jedná o „macka“, kterého v ruce ucítíte, ale není velký problém s ním zvládnout celý den.

Obrazová kvalita

Sigma 35/1.2 II je velmi ostrá. I při cloně f/1.2 jsou na 60megapixelových fotkách dokonale vidět všechny detaily. V krajích je stav sice o něco horší, ale stále velmi slušný, a navíc mít na hraně snímku ostré věci není typický případ použití (možná kromě fotek noční oblohy).

Typické je naopak masivně rozostřené pozadí a ani v tomto nemůžete výstupu nic vyčítat. Divák okamžitě vidí, na co bylo zaostřeno, a zbytek se rozplyne v příjemné mlze. Bokeh je velmi hezký. Momentálně bohužel nemám na ukázku žádný objektiv 35/1.4, ale níže je porovnání s 35/2 právě z Tamronu 35-150/2-2.8.

Sigma 35/1.2 II s nastavenou clonou f/1.2 proti Tamron 35-150/2-2.8 s clonou f/2. Tamron má nejspíš lehce užší záběr a zároveň je objektiv fyzicky delší, takže při stejné pozici na stativu je posazený mírně vpředu. To by mu mělo pomoci, ale i tak je rozostření u Sigmy mnohem viditelnější.

Ostření

Hloubka ostrosti je při cloně f/1.2 velmi malá, takže záleží na přesném zaostření. Naštěstí jsou dnešní bezzrcadlovky schopné sledovat oko a ani při běžném pohybu nebyl s ostřením problém. Při rychlém tanci už jsem se ovšem na přesnost nemohl spolehnout a raději jsem volil vyšší clonová čísla.

Horší situace je při focení dvojice, kde byste rádi měli oba aktéry ostré. Z větší dálky na snímcích celých postav to možné je, ale při detailech je opět bezpečnějším řešením vyšší clona. Svůj podíl viny na tom má fotoaparát Sony A7R V. Ten sice disponuje fantastickým hledáčkem, kde je vidět každý titěrný detail – ale jen do chvíle, než začnete ostřit. Pak se rozlišení sníží (a nepomáhá ani nastavení vysoké kvality obrazu v hledáčku). 

Protože u lidí držím tlačítko pro ostření zmáčknuté skoro pořád, tak si nejkvalitnějšího obrazu moc neužiju a nemůžu se podle něj řídit. Na ostřicí systém je sice spolehnutí a jeden člověk je zaostřený, ale dál už jen odhaduju, jak moc je ostrý i někdo vedle.

Příliš krátká expoziční doba?

Už při používání staršího skla 35/1.4 jsem narážel na to, že okolního světla bylo hodně a nejkratší možná expoziční doba 1/8000 s nestačila. Raději jsem tedy zvýšil clonu, aby nedošlo k přepalu. U ještě světelnějšího 35/1.2 jsem si byl prakticky jistý, že budu potřebovat ND filtr.

Ale k mému překvapení jsem jej zatím nevytáhl. Asi 5 % fotek jsem fotil s časem oněch 1/8000 s a někdy už část snímku v hledáčku výstražně poblikávala, ale vždy jsem byl schopný RAW soubory dostatečně ztmavit.

Jedna z nejhorších situací, bílý kámen v poledním slunci. Ani expozice 1/8000 s nestačila a v hledáčku bílá část blikala. Ale RAW soubor šel i tak ztmavit podle chuti a všechny malé detaily jsou vidět.

Dokážu si představit, že u fotoaparátů nižších tříd s limitem závěrky „jen“ 1/4000 s bude takto vysoká světelnost větší problém. Do budoucna, kdy snad jednou bude standardem plně elektronická závěrka, se naopak rychlosti zvýší a tento problém odpadne úplně. Už teď některé aparáty dosahují časů 1/16 000 až 1/80 000 s.

Typ závěrky

Je tu také záležitost se závěrkou nastavenou na „První lamela elektronická“ (a druhá mechanická). Tento systém obecně na všech přístrojích zhoršuje bokeh při časech kratších než zhruba 1/1000 s.

Zde mně jde o co nejkrásněji rozostřené pozadí, proto jsem v menu přešel k nastavení na závěrku čistě mechanickou, přestože je o něco hlasitější.

Vlevo bokeh při kombinaci první elektronické lamely a druhé mechanické – spodní část kruhů chybí. Vpravo správný bokeh při čistě mechanické závěrce.

Na druhé straně by šlo používat čistě elektronickou závěrku, ale ta přináší zase své problémy, takže se jí vyhýbám. Na delší popis je tu málo místa, ale celá tato problematika je v článku o mechanických a elektronických závěrkách.

Vinětace

Tmavé okraje jsou u světelných objektivů běžné, ale zde je vinětace obzvlášť výrazná. Naštěstí u většiny snímků nevadí a spíš diváka posouvá blíž ke středu, kde je hlavní motiv.

Nicméně byl jsem zvyklý, že menší vinětaci do snímků často přidávám. Zde je situace obrácená: ponechávám jen přirozenou vinětaci a při známkách problémů ji naopak částečně odstraňuji.

Má f/1.2 smysl?

Staré pravidlo praví, že pokud je v novinovém titulku otázka, je odpověď „Ne.“ (Schválně to pozorujte!) Tady je otazník jen v názvu kapitoly a moje odpověď by byla „Možná.“

Sigma 35/1.2 II dělá krásné fotky, ale její sourozenec Sigma 35/1.4 II je na tom také dobře. Druhý objektiv nemám, ale pro ilustraci tady je srovnání clon f/1.2 a f/1.4 na stejném objektivu Sigma 35/1.2 II. Není to zcela vypovídající, srovnání s jiným sklem by bylo přesnější, ale i toto dává nějakou představu:

Clona f/1.2 (vlevo) a f/1.4 (vpravo) na stejném objektivu Sigma 35/1.2 II. Rozdíl je hlavně ve středu snímku. Na krajích ho ovlivňuje vinětace, tam by pravděpodobně byl vidět víc při srovnání s objektivem 35/1.4, pro který by to bylo nejextrémnější nastavení.

Jsem si jistý, že v mnoha případech bych od sebe ani nedokázal fotky z obou odlišit. Ale z technického pohledu jsem asi udělal pro kvalitu fotek maximum a lepší clona někdy přece jen pomůže a dostane záběry ještě o krok dál oproti „běžným objektivům“. Divák sice u jednotlivých fotek použitý hardware nerozezná, ale ve stovkách svatebních fotek bude podvědomě pozorovat krásný bokeh, který zdůrazní hlavní postavy na snímku.

Doporučení

Objektiv s clonou f/1.2 už není tak cenově nedostupný a hmotností odtržený od reality, jako v minulosti, takže nemám proč litovat koupě.

Už jsme ale na hraně technických možností výrobců, kde se platí prémiové částky za jen malé pokroky v kvalitě. Pro většinu lidí bude i objektiv s clonou f/1.4 vynikající volba a pokud chcete ještě více ušetřit a odlehčit zařízení v ruce, je na výběr i z několika variant 35/1.8. Největší rozdíl ale nakonec stejně nejspíš bude kompozice a fotografický nápad.