Zelené město Pripjať

Sarkofág je objekt mnoha jmen, Shelter, Об´єкт укриття, lze na něj nahlížet z mnoha perspektiv, inženýrské, estetické nebo lidské. K jeho stavbě se přistoupilo v červnu 1986 – plán na stavbu tedy vznikl během několika týdnů – a hotov byl v listopadu téhož roku. Na jeho stavbě se vystřídalo 90 tisíc pracovníků, na dekontaminaci celé oblasti potom dalších 100 tisíc. V knize „Memories of lives given“ Alexeje Kupného popisuje tehdejší vedoucí inženýr stavby sarkofágu skupinu ázerbajdžánských dělníků, která montovala jeřáb Demag pro stavbu sarkofágu. Z časových důvodů tak činili hned u zničeného reaktoru. Jeřáb postavili, ale ze skupiny už nežije nikdo. Je tedy zřejmé, že pro stavbu Sarkofágu mnoho lidí obětovalo svůj život, ať už vědomě či ne.

Důkaz radiace.jpg

Sarkofág

Kde to všechno začalo

Po první vlně zájmu, péče a přílivu peněz přišly roky, kdy objekt, postavený narychlo a v podstatě na dálku, podle záběrů z průmyslových kamer začal chátrat. Vnikala do něj voda a unikal z něj radioaktivní prach. Fotograf Gerd Ludwig nafotografoval v roce 1993 pro National Geographic jako první západní novinář útroby reaktoru. Od té doby se do Zóny neustále vrací a dokumentuje ji, stejně jako přidružené jevy – nemocné lidi nebo stavbu nového úkrytu, jak se můžete přesvědčit na speciálních stránkách The Long Shadow of Chernobyl.

Zleva: Hruška, Merta, Mencl, Klein a Aljoša.jpg

V letech 1997–2007, byla se zahraniční finanční pomocí provedena řada opatření pro stabilizaci Sarkofágu jak uvnitř, tak zvenku. Tato opatření prodloužila životnost stavby o 15 let. Je třeba si uvědomit, že 95 % radioaktivního paliva je stále uvnitř a právě radioaktivita způsobuje například rychlejší korozi kovů. Je třeba si uvědomit i to, že černobylská katastrofa není ukončený děj. Dokud bude uvnitř Sarkofágu palivo, nelze situaci považovat za vyřešenou a stabilní.

Oksana, naše průvodkyně, pořizuje skupinovou fotografii. Odvrácená strana Sarkofágu.jpg

No pak přijedete autem na parkoviště, kde stojí v řadě auta konsorcia Novarka, je zde z fotografií známý kamenný památník, kamenná ruka držící Sarkofág. A kolos sám, za několika ploty, poměrně vzdálen. Ve stínu vrátnice kouří tři dělníci a nervózně se po nás otáčejí. Když vytáhneme dozimetr, je jasné, proč dělníci odpočívají na straně od reaktoru: hladina radiace je> zde, dvě stě nebo tři sta metrů od epicentra, vyšší než 10 µSv/h. A to není radiace pocházející ze země, vše je zde perfektně dekontaminováno. Je to gamma záření z atomů rozpadajících se přímo v Sarkofágu. Ideální pracoviště. Pokud síla radiace klesá jako intenzita světla se čtvercem vzdálenosti, je naše pozice bezpečná, ale pod těmi šedými zarezlými stěnami musí být docela živo. Oksana – naše průvodkyně – nám aktivně ukazuje, co se stane, když se dozimetr schová za kamenný památník – naměřená hodnota klesne na polovinu.

Město Pripjať vás vítá.jpg

Je to celé absurdita. Snažím se aspoň na chvíli zastavit a zkoncentrovat, zaostřit na detaily. Pokouším se delším sklem vyfotit zajímavý výřez, který by zachytil správný detail, ve kterém by nerušilo nic z okolí. Pak pro jistotu přidávám nějaký celek. Raději toho nechám a kochám se, chci být sám. Celou dobu samozřejmě hraje symfonie pro dva dozimetry, takže napojit se na energii místa je nemožné. Pořídíme i nějaké společné fotky. Virtuální ruka pak odškrtává v seznamu světových zajímavostí další položku: Bajkal, Gíza, Černobyl. Těším se, až se sem vrátíme s pozváním přímo z elektrárny a Evropskou bankou pro rozvoj a spolupráci v zádech a nakráčíme si to přes tu přísnou vrátnici přímo dovnitř.

Pohled z mostu smrti k elektrárně.jpg

Další zastávkou je Rudý les (Рижний лис), který je nedaleko. Právě sem dopadla největší dávka paliva vymrštěného z reaktoru. Průvodkyně nám jen nerada umožní vystoupit z auta. Dozimetry řvou radostí a my máme rekord – 58 µSv/h. A to jen z cesty. Ovšem žádné pokroucené stromy nevidíme, ani červenou kůru, vlastně ani těch stromů zde není tolik, aby to kdokoliv nazval lesem. Jeden z mých dopředu jasných zájmů bylo zpracovat zde velkoformátovou Arcou typologii stromů. Fotografovat – trénovat jsem začal už mimo Zónu při prvním pokusu. Až se mi jednou povede do Rudého lesa vkročit, může to být cenné srovnání.

Most smrti.jpg

Město v zeleni

Po cestě nás čeká už jen jedna zastávka – most smrti. Přímo před městem Pripjať je železniční nadjezd, v naprosto rovné krajině je tak jediná možnost získat nějaký nadhled. Co jej kazí nebo obohacuje, jsou v květnu už plně narostlé listy. Legenda praví, že když se šli obyvatelé Pripjati dívat, co se v elektrárně stalo, ti kteří stáli na konci blíže elektrárně, zemřeli do několika týdnů na akutní nemoc z ozáření a ti blíže městu přežili. Tato historka může být pravdivá, ovšem těžko říct, zda právě délka mostu rozhodovala o životě a smrti. Co bylo ale z mostu patrné, je jak blízko byla Pripjať od elektrárny, vzdušnou čarou opravdu dva nebo tři kilometry. Dnes je oblast poměrně zarostlá stromy, ale představa, že se ráno probudím, z okna vidím elektrárnu, nasednu do autobusu, jedu do elektrárny, kde si odpracuji svoje a večeřím opět se stejným výhledem, mne nenaplňuje životním optimismem. Možná právě proto bylo město plné kulturních institucí, parků a sportovišť.

Památník Sovětů.jpg

Kafé Pripjať.jpg

Dnes je branou do města policejní vrátnice. Za závorou a smečkou psů vítá přijíždějící Kristus na kříži. Růže zde už nejsou, ale svěží zelené barvy město nepostrádá. Vlastně, to, že jsme v bývalém městě, není vůbec patrné. Někdejší domy jen probleskují mezi vzrostlými topoly a nejrůznějším křovím. Podobné asfaltové silnice znám i z českých lesů. Zastavujeme u památníku sovětských republik, u nemocnice, u kavárny Pripjať s výhledem na mrtvé rameno stejnojmenné řeky. Na těchto i dalších místech ukrývám malá překvapení – malé dentální radiologické filmy. Fotím si polohu, zaznamenávám hladinu radiace. Na podzim si je vyzvednu, vyvolám, možná bude stačit jen ustalovač, a budu se bavit nad přímým záznamem radiace ze Zóny. Pokud to vyjde. Je to všechno jen teorie.

Běžný panelák

Plastická mozaika, městské kino.jpg

Lepší než popojíždět v autě je pěší způsob pohybu po městě. Je čas třídit vjemy a nebýt zavalen nezpracovatelným množstvím objektů a podnětů k fotografování. Pohrávám si s myšlenkou udělat v Pripjati foto-rezervaci. K ničemu jinému se to stejně nehodí. Dovnitř by byl vpuštěn jedinec pouze se zrcadlovkou a minimálně dvěma objektivy a alespoň 32 GB kartou. Tato vypouštění by byla vždy ve větších skupinách brzo ráno. Nikomu by nebyl povolen odchod z města, dokud by neměl kartu plnou. Ta by pak byla na konci dne před fotografem smazána bez náhrady. Jedině tímto způsobem je podle mne možné porazit pekelného ducha, který nutí fotit všechny všechno.

Známý hotel Polissja.jpg

Pripjať je dnes krásné město. Nebál bych se říct, že by měla být vzorem měst a inspirací pro urbanisty. Můžete zde chodit celý den, nepotkáte člověka a jste pořád mezi stromy. Přitom ve městě…

Dům kultury Energetik

Příroda vládne

Známé motivy lze fotografovat jedině tak, že je schováte.jpg

Tráva absorbuje radiaci z půdy.jpg

Paneláky lze pozorovat jen z bezprostřední blízkosti.jpg

Poslední aktualizace 17. července 2012

54 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.

Autor: Ondřej Hruška

Fotograf teoretik i praktik, student, cestovatel, kurátor a organizátor večírků. V současné době je mou hlavní zábavou provoz zlínského kulturního prostoru bunkr G (Photogether Gallery), kde organizuji výstavy, koncerty a autorská čtení. Naše činnost ale přesahuje hranice Zlína, site-specific instalaci Sladkovského stěna jsme představili v Olomouci a Znojmě. Mimo to dokončuji studium reklamní fotografie na Univerzitě Tomáše Bati. Fotografii chápu především jako nástroj pro budoucí zkoumání historie, proto by měl každý obraz nést určitou objektivní informaci. Což lze chápat i jako obranu proti přemíře "fotografických prostředků", ve fotografiích nadšenců - amatérů. V současnosti pracuji s velkým formátem, kterým dokumentuji pozůstatky socialistické architektury, kompaktním zastaralým digitálem pro osobnější výpovědi a večírky a s digitální zrcadlovkou, když chci být seriózní a vypadat jako fotograf. V užité tvorbě se věnuji fotografii designu, architektury, módy a kulturních akcí. S kolegou Milanem jsme projeli Transibiřskou magistrálu k Bajkalu a zpět. Další cestovatelské zkušenosti mám z Káhiry, Londýna, Ukrajiny a z pohoří Rumunska a Černé hory.

Číst všechny články.

Komentáře