Zažít Černobyl

Vždycky jsem jel na východ vlakem. Teď do Kyjeva letím a poprvé zakouším, jak rychle lze urazit vzdálenost, na kterou jsem vždy potřeboval celý den. Mimo jiné to znamená, že musím po několika letech odšroubovat hlavu stativu, který jsem zvyklý mít připevněný na boku batohu, aby mi jej zřízenci nezničili a smířit se s tím, že veškerá křehká mechanika a optika velkoformátové Arcy Swiss přijde do batohu, nad kterým nebudu mít žádnou kontrolu.

Hodina a čtvrt z Katowic do Kyjeva. Dvě hodiny z Kyjeva do Orane, na turbázu Sergeje Stěpanoviče, mezi borovice, deset kilometrů od Zóny. Cesta za dobrodružstvím nikdy nebyla tak rychlá. Co jsem při prvním stopu z Ivankiva na checkpoint Ditjatki v roce 2010 mohl pomalu vstřebávat a snažit se pochopit, je pro mě dnes dobře známou a proježděnou trasou. Vesnický magazin (obchod), báňa (sauna), písek místo hlíny, řeka Tětěrev s podemletými písčitými břehy, to vše je pro náš štáb jako domov. Kontrast mezi nádhernou a bujnou přírodou a největší průmyslovou katastrofou si už brzy uvědomíme v ještě větší míře.

Nákup věnců, Ditjatki, 8. května 2012

Je 8. května a my máme den na to, abychom se aklimatizovali a připravili na zítřejší neoficiální pokus o průnik do Zóny. Země bývalého Sovětského svazu slaví konec války 9. května a ve všech lidech a národech svátek stále ohromně rezonuje. Není divu, že právě v tento den se otevírají brány Zóny pro všechny, kdo zde kdy bydleli nebo měli příbuzné. Finta je v tom, že stačí, když takový člověk sedí na místě řidiče, na ostatních místech mohou být „normální“ Ukrajinci. Nám se přes různé kličky, pokusy a domluvy tu i tam proniknout nepodařilo, pro cizince je totiž vše komplikovanější. Nic zásadního nám ale neunikne, na další dva dny máme povolení do Zóny i s přespáním.

Když jsem fotografoval frontu aut a lidi okolo, dostala se mi do hledáčku i sama vojenská strážnice. Přestože jsem ji už několikrát bez problému fotografoval, tentokrát si toho všiml jeden z oficírů a vyžádal si smazání jedné fotografie, na které byl vojenský objekt. Celá situace trvala asi půl minuty a pochopil jsem ji spíše jako manifestaci síly, než nemožnost fotografovat toto místo.

Štáb a průvodkyně

V deset třicet nás na checkpointu čeká průvodce. Místo ošlehaného stalkera ale přichází mladá žena v růžové šusťákovce. Tomu se snad ani nedá říkat zklamání, jmenuje se Oksana. Oproti včerejšku je zde úplný klid. Jen dvě auta s turisty a jeden kamion s nákladem železa. Zřejmě pro nový sarkofág, stavby století a zlatého dolu pro všechny zúčastněné, nazývaný ARCA. Dolaďujeme formality, ukazujeme kufr plný jídla a foto-video techniky, což vzbudí menší pozornost, ale bez komplikací vjíždíme do Zóny. Ten moment je totálně osvobozující.

Po měsících příprav a studia, předchozím týdnu na Ukrajině, po neustálém spirálovitém přibližování se Zóně jsme tady. Auto uhání po prázdné široké rovné cestě mezi stromy. Krajina je taková, jakou ji známe z okolí, tohle ale není okolí. Kdybych ovšem vyfotil borovici u cesty zde a v naší turbáze, nikdo rozdíl nepozná. Rozdíl je jen v hlavách a někde ve vzduchu. Rovněž radioaktivita nijak nevybočuje z normálu a ani v městě Černobyl nepřekročí běžné hladiny. Vše je jiné a zároveň stejné.

Čapí montáž

Odbočky k mrtvým vesnicím. Nalevo od cesty jsou nějaké kopečky v lese. Prý zakopaná vesnice, kontaminované chalupy byly prostě zavezeny hlínou. Nejjednodušší řešení. Pak už Černobyl, známá plastika, jaké bývají před městy, vítá návštěvníky. Na periferii továrny, pak několikapatrové bytovky a úřady, nakonec chalupy obývané i zanechané osudu. To vše mezi nekontrolovanou zelení, stromy, keři, které obklopují vše a vládnou městu. Bojují ve mně dva póly – na jednu stranu musím fotit pro účely expedice, jsme tu, abychom nasbírali primární materiál, na druhou bych se nejraději jen díval, snažil se pochopit vizualitu Zóny, a občas si něco cvaknul. Tak to ale nepůjde. Nejvíc mě ovšem trápí, že v kufru auta čeká nedočkavý velkoformát, ale ukáže se nemožné ho z časových důvodů vytáhnout byť na jediný záběr – a stejně, k čemu by mi byl jeden záběr?

Trávu v Černobylu sečou, ale že by se někdo trápil prořezáváním stromů, to ne. Je to fascinující, chalupy vypadají jako by byly vestavěny do lesa, menší cesty pro chodce jsou korunovány klenbou zeleně. Spatřit drobná divoká zvířata není problém. Absolutní většina mužů je oblečena v maskáčích, pracovníci společnosti Novarka pak v šedých montérkách. Ženy jsem v Zóně viděl celkem čtyři. Zvláštním fenoménem je všudypřítomné nad zemí vedené parovodní potrubí, které je opravdu všude. Město tak vypadá jako rozlehlá vojenská základna.

Černobylské stezky

Prohlídka začíná na rozlehlém prostranství, kde je podobně jako v Kyjevském muzeu Černobylu instalováno bezpočet cedulí s názvy obcí, které byly vysídleny, a to jak na ukrajinské tak běloruské straně. Památníků má město mnoho, je na co vzpomínat. Jeden Lenin, Velká vlastenecká válka, Likvidátoři, Hasiči, čerstvě i Fukušima. Nejpodivnější a pro mne tím pádem i nejzajímavější je ovšem obrovská plachta pokrývající dům, jakési muzeum. Tematizuje jadernou reakci ve spojitosti s čápy, vidíme zde jaderný reaktor typu RBMK, jeho palivové tyče a čápy jako symbol dobra a plodnosti, kteří vylétají ven. Zaměnit štěpný produkt vyvrhovaný z vybuchujícího reaktoru do širého světa za ptactvo je odvážná umělecká licence, člověku se ale stejně zasteskne po starém dobrém socialistickém umění. A na to v Zóně taky dojde.

Ilinský kostel

Další zastávkou je jediný fungující kostel v Zóně, tedy Ilinskaja cerkev (Sv. Ilja). Včera tu muselo být rušno, dnes tu jen místní strýc obrací seno. Pak už se vydáváme směrem na Pripjať. Po cestě zastavíme u plácku, který je maličkým muzeem robotů a techniky, která byla používána v Zóně. Kousky zde vystavené jsou opravdové unikáty a vzbuzují nadšení v té části expedice, která se věnuje robotice. Po širokém bulváru pak uháníme k elektrárně. Někde v půli cesty jsme na stanovišti Leliv zkontrolováni znuděným vojákem, po cestě zpět zde my i auto budeme procházet dozimetrickou kontrolou. Tímto okamžikem vstupujeme do desetikilometrové Zóny kolem reaktoru. Nezbývá než mezi stromy vyhlížet známý komín.

Lenin a dozimetr

Naše průvodkyně ale podnikne jeden z pokusů svést naši expedici z cesty poznání a udělat z nás klasické návštěvníky černobylského Disneylandu. Zastavujeme u památníku, za ním vede pěšina hustým lesem k základní škole. Velmi rychle poznáváme, že jsme v jednom z nejfotografovanějších míst vůbec, pokud jste kdy viděli fotografie dětských postýlek či hračky pod nánosem prachu, pocházely tyto snímky nejspíše odtud. Já osobně nefotím, ale hrajeme zábavnou pípací hru s dozimetry, je to totiž první místo, kde je hladina na zajímavější úrovni, konkrétně 3 µSv/h, tedy stejná hladina jako při letu letadlem (normální hladina ve městech se pohybuje mezi 0,10 až 0,20 µSv/h). Rozdíl je jen v původu této radiace. Jinak zde není nic, co bychom už neviděli na milionu fotografií. Rychle pryč.

Cafe-bar

„Sievert je jednotka soustavy SI, zavedená v sedmdesátých letech. Paralelní jednotkou je Roentgen, a z něj odvozený rem, stále používaný např. v zemích bývalého Sovětského svazu. Platí vztah:

1 R = 0,01 Sv

0,001 R = 10 µSv

V radiační fyzice se vyskytuje velmi mnoho vzájemně provázaných veličin, které jsou jinak definované, ale v zásadě znamenají totéž, tedy míru radiace vyzařované do prostředí či uložené do látek či tkáně. Sievert je jednotkou ekvivalentní dávky ionizujícího záření, potřebné k uložení 1J energie do 1kg hmoty. Je to hlavně prostorový údaj, naproti tomu další příbuzná jednotka, používaná v medicínské radiologii, Gray, udává už absorbovanou dávku. Při běžném rentgenu dostane pacient dávku v jednotkách mSv, při zubařských vyšetřeních, zvláště u moderní digitální technologie, jsou to už jen µSv. Při CT vyšetření celého těla až 10 mSv. Hladina přirozeného radiačního pozadí je přitom okolo 2mSv za rok. Bezprostředně po výbuchu 4. reaktoru v Černobylské AE naměřili dozimetristé hodnoty přesahující 15000 R/h, tedy 150 Sv. Smrtelná dávka je přitom 1000R už absorbovaných. Jiný údaj uvádí, že dávka jednoho Sievertu zvyšuje pravděpodobnost vzniku rakoviny o 5,5%.“

 
Zastavujeme už u kanálu obepínajícího umělý ostrov, na kterém měl stát reaktor 5 a 6. Jsou zde základy chladících věží, které už nikdo nedostavěl. Napětí v týmu i radioaktivita venku vzrůstá. Teď už jsme tady, tohle se opravdu děje a za chvíli budeme u reaktoru 4. Je to skoro na potlesk, když za zatáčkou vykoukne šedo-rezavá masa sarkofágu se dvěma komíny (starý se bude kvůli novému úkrytu demontovat).

Ale čemu tleskat? Že jsme si dopřáli na vlastní oči vidět místo nezměrné katastrofy, které způsobilo smrt tolika lidí? Že sarkofág pořád stojí, že jej nikdo nerozkradl, že se palivo neprotavilo do spodní vody a nezamořilo celé povodí Dněpru? Takže netleskat, nejásat, jen mlčet a s pokorou přijímat všechny obrazy technologické krajiny, které přichází. Jisté ovšem je, že pokud nejste přímo geniálním fotografem, těžko se podaří něco z atmosféry na místě během krátkých zastávek přenést do fotografií. Povést se to může, ale není lepší zabrousit na Google maps a udělat si virtuální prohlídku tam, v klidu domova a skoro zadarmo?

První kontakt s bývalou elektrárnou

Když Oksana označí místo další zastávky u jiného mostu přes kanál, nedaleko bloku 1, těšíme na průnik někam blízko, mezi budovy a trubky. Jsme ale upozorněni, že můžeme fotografovat jen ve směru od elektrárny a že jediný povolený pohled na Sarkofág je od památníku. Končíme tak na mostě, kde krmíme chlebem kapry. Jako katarze pak přichází čtyři dvoumetroví sumci, požírající kusy chleba velmi zručně, řekl bych až rutinně.
Nabízí se otázka, zda vůbec ještě umí dolovat potravu z říčního dna nebo kompletně přešli na pšeničnou stravu. To by zřejmě změnilo jejich tělo daleko víc než jakákoliv radiace v místě. Je mi do smíchu, zvlášť když dorazí druhá výprava a je tlačena do stejného rituálu jako my. V tu chvíli se vytrácí jakákoliv vážnost místa, situace, černobylské otázky nebo Sarkofágu, který je kilometr odsud. Prostě krmíme sumce a tak je to dobré.

Čtvrtý a třetí blok Černobylské AE

Naštěstí nic netrvá věčně. Odjíždíme k Sarkofágu, okolo celé elektrárny, takže máme dost času si ji prohlédnout i svobodně vyfotit. Je to obrovský kolos, podlouhlá souvislá stavba, ze které vystupují budovy jednotlivých bloků. Okolo pak řada obslužných budov, elektrického vedení a žiletkový plot. Jak to vypadá přímo u Sarkofágu a co s ním v nejbližších letech bude, si řekneme v příštím díle.

Externí odkazy

Jaderná a radiační fyzika, skripta RNDr. Vojtěcha Ullmanna.
Bohatý archiv článků o Černobylu, především ale v ruštině.

Poslední aktualizace 19. června 2012

15 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.

Autor: Ondřej Hruška

Fotograf teoretik i praktik, student, cestovatel, kurátor a organizátor večírků.
V současné době je mou hlavní zábavou provoz zlínského kulturního prostoru bunkr G (Photogether Gallery), kde organizuji výstavy, koncerty a autorská čtení. Naše činnost ale přesahuje hranice Zlína, site-specific instalaci Sladkovského stěna jsme představili v Olomouci a Znojmě. Mimo to dokončuji studium reklamní fotografie na Univerzitě Tomáše Bati. Fotografii chápu především jako nástroj pro budoucí zkoumání historie, proto by měl každý obraz nést určitou objektivní informaci. Což lze chápat i jako obranu proti přemíře „fotografických prostředků“, ve fotografiích nadšenců – amatérů. V současnosti pracuji s velkým formátem, kterým dokumentuji pozůstatky socialistické architektury, kompaktním zastaralým digitálem pro osobnější výpovědi a večírky a s digitální zrcadlovkou, když chci být seriózní a vypadat jako fotograf.
V užité tvorbě se věnuji fotografii designu, architektury, módy a kulturních akcí.
S kolegou Milanem jsme projeli Transibiřskou magistrálu k Bajkalu a zpět. Další cestovatelské zkušenosti mám z Káhiry, Londýna, Ukrajiny a z pohoří Rumunska a Černé hory.

Číst všechny články.

Komentáře