Všechny barvy Pyrenejí

Pyreneje – to je tip na pěknou dovolenou, kde si každý fotograf přijde na své. Ovšem vydat se na delší horský přechod s „obludou“ na zádech a ještě k tomu fotit proměny krajiny v čase většinou vyžaduje jistý kompromis. Jen ti skutečně nezničitelní a muskulárně vyvinutí jedinci jsou schopni přibalit k batohu plného tábornických potřeb, oblečení a jídla na 10 dní ještě těžkou zrcadlovku, o objektivech a stativu ani nemluvě.

Turista především

Hned zkraje musím přiznat, že nejsem fotograf v tom pravém smyslu. Když si pročítám technická data nějaké horké fotonovinky, bez Wikipedie nebo překladače mnohdy vůbec nevím, o co jde. Jsem v podstatě technický analfabet, který jen tak chodí světem a cvaká kolem sebe často zcela obyčejnými a levnými přístroji. A rozhodně nechodím světem proto, abych fotil, je to můj koníček, nikoliv povolání. Mé výpravy vedou především do hor a to na dlouhé mnohadenní treky, kde musí být člověk ve všem soběstačný a každý gram je s ubíhajícími dny někde vysoko v horách stále více cítit.

Snímek 151

Fotoaparát do hor

K takovým výpravám je vhodné zvolit fotoaparát přiměřené velikosti a váhy. To samozřejmě neznamená, že by nešlo pořídit dobrou fotku i s malým a lehkým přístrojem. Dnešní trh již prakticky nenabízí žádný úplný krám a vše pak víceméně záleží na oku, které na svět skrze hledáček (displej) pohlíží. Důležitým faktorem při volbě přístroje je také cílové využití „fotografií“. Pokud vše poputuje do alba ve formátu 6×9 nebo si obrázky budeme prohlížet někde na tabletu, tak investice do dražšího fotoaparátu skutečně není nutná.

Já osobně fotím především pro potřebu přednášek, kterých mám mnoho po celé republice, pro tisk do outdoorových magazínů, kam přispívám články, a v neposlední řadě pro promítání v televizi. I pro tyto účely už je nutné mít fotografie v kvalitnějším provedení, v současné době mám proto při ruce slušný (a překvapivě levný) fotoaparát Nikon 1 V1, který je vybaven velmi dobrým hledáčkem. Není to sice zrcadlovka, ale není to ani kompakt. Tělo je velmi robustní, což se ocení předevčím při focení dlouhými časy.

Nutno říci, že na metrovém fullhádečku je to skutečně velmi působivé „pokoukáníčko“.

Proč právě Pyreneje?

Jako příklad jsem z mnoha svých cest vybral jednu poměrně nedávnou a to trek přes centrální část španělských Pyrenejí. Proč? Jednak jsou Pyreneje mou srdeční záležitostí a snažím se sem dostat alespoň jednou za dva roky, a také proto, že jsou prvotřídním královstvím všemožných barevných proměn. Během jednoho dne můžeme ze svěže zelených hloubek přejít přes totálně vyprahlou vysokohorskou poušť a den zakončit v nádherně strakaté krajině tatranských štítů s mapami lišejníků a s modří desítek jezer. Navíc zde můžeme bez omezení tábořit vysoko v horách a – ruku na srdce – co může být krásnějšího než východy či západy slunce strávené v tichu horských výšin?

Ještě než začne stezka klesat do lázní Pantcosa přechází kolem několika kouzelných jezer.jpg

Ještě než začne stezka klesat do lázní Pantcosa přechází kolem několika kouzelných jezer.

Jak do Pyrenejí?

Dostat se do Pyrenejí, které neleží zrovna za našimi humny, je překvapivě snadné a ani to nezruinuje vaši peněženku. Stačí v Praze usednout do jednoho z mnoha letadel mířících každodenně do Barcelony, přepravit se z letiště do města a vyhledat autobusové nádraží Nord, odkud každou chvíli vyjíždějí busy do různých koutů Španělska. Pokud bude naším cílem samotné srdce španělských Pyrenejí – divukrásný kaňon Ordesa, musíme se vydat přes města Zaragoza do Sabiňanigo, odkud pak jezdí nepříliš častý spoj do podhorského městečka Torla. A odtud je to do hor už co by kamenem dohodil. Kaňon Ordesa tvoří spolu s monumentálním masívem Monte Perdido (Ztracená hora, 3. nejvyšší vrchol Pyrenejí) nejstarší národní park na území Španělska. A snad i nejkrásnější. Krajina je zde mimořádně dramaticky modelována a při pohledu na tu neskutečně barevnou divokou krásu zaplesá srdce snad každého fotolovce (o horalech nemluvě).

Kaňon Ordesa

Kaňon Ordesa je díky divoce proudící vodě, závratným stěnám a hejnům kroužících orlosupů na nedostižně modré španělské obloze fantastickým úvodem k naší cestě. Fotograficky mimořádně vděčné jsou pak četné vodopády, které s rachotem padají přes skalní stěny a prahy.

Vodopády v kaňonu Ordesa jsou velmi vděčným fotomotivem.jpg

Vodopády v kaňonu Ordesa jsou velmi vděčným fotomotivem.

Po rudém koberci se nechodí jen pro filmového Oskara, ale také po horách (Vertice de Anayet)

Po rudém koberci se nechodí jen pro filmového Oskara, ale také po horách (Vertice de Anayet)

Ovšem vydat se na trek s fotoaparátem na krku znamená podřídit se tempu plánované cesty a tempu kamarádů. Ti sice také většinou fotí, ale většinou systémem prásk vlevo, prásk vpravo a to vše za chůze. Dokonce ani ti, kteří se táhnou s těžkou zrcadlovkou, toho přes den mnoho nenafotí, neb tahat z pouzdra velký přístroj se jim při tom fyzickém vypětí také moc nechce. V konečném výsledku si tak moc nemohu vybírat správnou dobu pro návštěvu správného místa, ale musím vše brát tak, jak to cesta samotná naservíruje. A nejinak je tomu v případě kaňonu Ordesa, kde se plahočím v tom největším vedru. Naštěstí ty nejkrásnější vodopády jsou přece jen milosrdně ukryty ve stínu lesů. Přítmí, vhodné pro dlouhé expozice, to sice není (stejně nemám stativ), ale v konečném efektu to zase taková tragédie není. S mým Nikonem 1 V1 lze v pohodě v kombinaci se strom (zábradlí) plus zatajený dech fotit s časem 1/6 s (při maximální cloně 16). Na efekt „padající“ vody to sice ještě není, rozhodně však takto exponované fotografie vypadají velmi slušně a tak nějak přirozeněji (rozuměj – neumělecky).

Podvečerní lov fotografií

O nemožnosti správného načasování trasy jsem se již zmínil, ale vše lze pak dohnat díky možnosti volného táboření v horách. Přestože jsme na území národního parku, lze zde za dodržení jistých podmínek rozbít tábor téměř kdekoli. A to je přesně ta doba, která vynahradí všechny ty propásnuté chvíle během treku. Patřím do kategorie „horského nenažrance“ a tak v okamžiku, kdy kamarádi večeří a odpočívají po náročném dni, vyrážím jak lovecký pes pouze s fotoaparátem na krku dále a výše a čekám na ten správný okamžik, kdy se slunce definitivně odebere do hajan a nachystá své poslední „great sky show“. Celé podvečerní představení má v tuto chvíli ještě jeden nezanedbatelný rozměr – bude jen a jen pro vás. V pozdním odpoledni jsou vysoké hory již liduprázdné a celá „číhaná“ tak dostává další těžko vysvětlitelný rozměr.

Kouzlo volného táboření vysoko v horách.jpg

Kouzlo volného táboření vysoko v horách.

Odměna po celodenní "šichtě".jpg

Odměna po celodenní „šichtě“.

I rána mají podobný scénář

Zatímco se ze stanů ještě nese pravidelné oddechování, mířím chladným ránem někam na obzor a čekám na ten magický okamžik, kdy se slunce začne nořit zpoza horizontu, a ukončí tak vládu noci. Jsou to jen sekundy, ale proměny krajiny probouzející se do nového dne jsou nezapomenutelné.

Už je ale třeba vyrazit na další úsek naší cesty. Přes Pyreneje vedou v podstatě dvě dálkové trasy (GR10 a GR11), obě nelehké, ale jedním slovem fantastické. Ta naše pokračuje z kaňonu Ordesa do jedinečné skalní rozsedliny zvané Brecha de Rolando, kde se na chvíli přehoupneme na francouzskou stranu pohoří, ale po překonání malého ledovce se opět navrátíme do horkého Španělska.

Dosažením skalní rozsedliny Brecha de Rolando se dostáváme (alespoň na chvíli) na francouzskou část Pyrenejí (masív Neouviélle)

Dosažením skalní rozsedliny Brecha de Rolando se dostáváme (alespoň na chvíli) na francouzskou část Pyrenejí (masív Neouviélle)

Zelená kam dohlédneš

Charakter krajiny se poměrně náhle a překvapivě mění. Na pusté a rozeklané kry třítisícových vrcholů pohraničního hřebene navazuje líbezně zelená krajina rozmáchlých údolí, kterým dominuje nepřehlédnutelná barevně šrafovaná hora Vignemale (nejvyšší vrchol francouzské strany Pyrenejí). A právě u paty tohoto atraktivně vyhlížejícího kolosu stojí další tábor. Ač dost vysoko v horách, na nějaké vzdálené obzory zde můžeme zapomenout. Tady vládne zelená ve všech svých nuancích, což z pohledu horské fotografie také není k zahození.

Pic de Anayet - evropská Bolívie?

Pic de Anayet – evropská Bolívie?

To nejlepší na závěr

Šíleným sestupem do lázní Panticosa se dostáváme do závěrečné etapy přechodu. Před námi se tyčí rozeklané štíty Anayet a Collarada, které patří barevně k nejpestřejším částem Pyrenejí. Tady čeká na každého fotografa skutečná nirvána, neboť to, co spatří zde, nikde jinde v Evropě nenajde. Vždyť kde jinde bychom našli vedle sebe tyrkysová jezera, hory zářící krvavou červení vulkanických hornin a svěže zelené louky s pasoucími se stády koní? Do tohoto překrásného koutu Španělska se velmi rád vracím a ani tento návrat nebyl zklamáním. Především v oblasti hrotitého štítu Pic de Anayet krajina doslova exploduje všemi barvami. Jeden z posledních táborů zakládáme již prakticky kolem poledne v blízkosti jezera Anayet. To vše proto, abychom jen tak beze všeho (ale s foťákem na krku) vystoupili na nejvyšší kopeček v oblasti – nádherné a nesnadno dostupné Vertice de Anayet, odkud se otevírá nepřekonatelný výhled přes celou západní část Pyrenejí až k vápencovým kolosům blízkého Baskicka. A aby té bizarní krásy nebylo dost, ze severních hloubek francouzské části hor se tyčí prvotřídní horský klenot – sopečný zub Pic du Midi d´Ossau. Především velmi brzký ranní pohled, kde se tento horský přelud odráží na hladině jezera je důstojnou tečkou za celým přechodem.

Brzké ráno u jezera Anayet.jpg

Brzké ráno u jezera Anayet.

Jako přízrak z dob zrození Země se z francouzských hloubek tyčí hrot Pic du Midi d´Ossau.jpg

Jako přízrak z dob zrození Země se z francouzských hloubek tyčí hrot Pic du Midi d´Ossau.

P.S. Pár vybraných fotografií jsem si s dovolením promítnul v jedné z prodejen elektro na televizi kategorie Ultra HD s velkou úhlopříčkou a doslova mi to vyrazilo dech. To je teprve dokonalá tečka za akcí.

Poslední aktualizace 11. srpna 2014

35 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.
Jejda! Mrzí nás, že se vám článek nelíbil. Řeknete nám prosím proč?


Autor: Ivo Petr

„Jeho revírem jsou hory, jeho tempo je vražedné. Jeho protivníky jsou sníh, bouře a déšť. Pracuje ve dne v noci, jeho úkolem je cestovat, fotit. psát a vyprávět o tom.“ Nejsem sice žádná „kobra 11“, ale snažím se toho zvládnout dost – psát knížky, reportáže, fotit, přednášet a hlavně vyrážet na cesty, kterých je až dvanáct do roka a to na všechny kontinenty. Navíc se snažím obhájit rčení, že „i malý kašpárek dokáže zahrát velké divadlo“ a tak mačkám spoušť především malých a levných kompaktů.

Číst všechny články.

Komentáře