Svatba a reportáž. Fotografie Vojtěcha Hurycha ukazují, že spolu tato dvě slova ladí více, než by se na první pohled mohlo zdát. Jak se na svatbě dostat k lidem blíže a zachytit ty nejlepší momenty svatebního příběhu? Proč vyměnil klasickou zrcadlovku za systém mirrorless? Přečtěte si následující rozhovor.

Co je pro vás dobrá fotka?
Je to fotka, která má příběh a člověka chytí. Dobrá svatební fotka může být jiná než dobrá fotka jako taková. Nechci být jen svatební fotograf, chci být především fotograf. Z mého pohledu je nutné vyprávět příběh toho celého dne. Dobrá reportážní fotka z nějaké svatby pak nemusí být nutně s těmi lidmi, kteří se berou.

Když se řekne reportážní fotka, člověk si automaticky představí novináře. V čem se to propojuje se svatební fotkou?
Když mívám kurzy ve Fotoškodě, tak lidem říkám, že svatba je skvělá v tom, že máte jasný časový rámec a krásné zadání. Fotografovi všechno hraje do karet – svatebčané se chtějí fotit, téma je zajímavé, odehrává se spousta emocí a navíc to celé začíná být adekvátně placené. Mně kdysi na jednom kurzu řekli, že na svatbě se má vyfotit všechno, co stálo hodně peněz. Z toho vzniklo to největší klišé na svatbách. Přijde mi strašné, že první fotka ze svateb jsou svatební šaty pověšené třeba na třešni. I tak je to svatební fotka. Svatba je vizuálně hodně zajímavé téma, ale z mého pohledu vás to přejde už po jednom roce, protože jste už všechno viděli.

Čeho by si tedy měl fotograf na svatbě všímat?
Já to ještě připodobňuju k jedné věci, díky tomu že jsem teď poznal filmové natáčení (pozn. red.: Vojtěch Hurych byl oficiální fotograf natáčení filmu Milada o příběhu Milady Horákové). Fotografové jsou multifunkční. Ve filmu je režisér, kameraman a střihač, když pomineme scénáristu. Svatba má scénář také pevně daný. Režisérem je na svatbě fotograf, který vybírá, co bude fotit. Pak nastupuje kameraman, který říká, že právě tohle světlo je zajímavé, a s ním tenhle záběr a tahle kompozice. Do toho pak vstupuje střihač, který sestavuje celý příběh. Štěpán Mikuda, skvělý svatební fotograf, jednou řekl: „Svatební fotograf fotí pro ty lidi, kteří na svatbě nejsou. Fotí tak, aby co nejlépe popsal celý příběh a vtáhl i je do dění.“

Říkal jste, že hezká vizuální stránka svateb brzy omrzí. Jak se ubránit rutině?
Na naši svatbu jsme si pozvali Petra Wagenknechta. Jsou to ty nejlepší fotky ze svatby, které jsem kdy viděl. A nejlepší jsou z toho důvodu, že ani naše portréty vůbec nebyly nijak strojené. Petr to totiž fotil jako čirou reportáž, a když fotíte čirou reportáž, tak se nic neopakuje. Nám po obřadě pršelo. Přesto jsme si dali první tanec, tancovali jsme bosí v dešti. Každý chce mít fotky v dešti, ale nikdo nechce, aby mu na svatbě pršelo. Jenže to je to palivo, když se na svatbě něco děje. Nejhorší je, když se nic neděje a není co fotit.

Co se s tím dá pak dělat?
Maťo Kmeť, skvělý fotograf ze Slovenska, říká, že když se nic neděje, utíká si do „vizuálu“. Takže nafotí všechny ty věci kolem.

Nejste jako fotograf na svatbě trošku i voyeur?
To je pravda. Když nám Péťa poslal fotky z naší svatby, byla to i zajímavá sebereflexe. Jak jsme si je prohlíželi, tak jsem najednou uviděl v sobě ty ženichy a nevěsty, pro které fotím já. Jasně, že jsem rád za to, jaké naše fotky jsou, ale opravdu je v tom kus voyeurismu. Dřív jsem se dokonce cítil i uražený, když mi někdo nedovolil uveřejnit svatbu. Chtěl jsem, aby lidi viděli, jakou práci odvádím. Teď se to změnilo. Už si spíš vybírám, co bych chtěl zveřejnit.

Když se koukám na vaše fotky, mám pocit, že si vás lidi hodně pouští k tělu. Jak toho dosáhnete?
Myslím, že svatby nemůže fotit úplný introvert. Musí to být vždycky tak trochu šašek. Já jsem na svatbách vlastně i trapný, protože to ty lidi uvolní. Řeknou si: „Ježiš, toho vůbec neber vážně, on je trapný.“ Je taky pravda, že chodím blízko. Odjakživa jsem tíhl k širokým ohniskům. Když jsem fotil Ples v Opeře, seřvala mě nějaká reportérka, že jsem moc blízko. Systém Fuji, kterým fotím, je malý a lidi vás úplně nepovažují za cizího člověka. Dostanete se tak mnohem blíž než s velkou zrcadlovkou. Fuji má vzhled dálkoměru, koukáte pravým okem a vlastně vám je vidět celá část obličeje. To mi přijde jako největší benefit. Lidi pořád vidí, jak se tvářím, jestli se směju, nesměju, jestli jsem tam s nimi. Pak si vás občas pletou se strejdou se zrcadlovkou a to je dobře.

Vy jste s klasickou zrcadlovkou začínal. Měla ta technická obměna nějaký vliv i na váš styl focení nebo obsah fotek?
Měla, ale už se zrcadlovkou jsem chodil blíže. Myslím, že z pohledu fotografa je důležité si zjistit, jaké ohnisko vám nejlíp sedí. Kdybych si mohl teď sám sobě poradit, vzít pět let zpátky, tak si řeknu: „Neřeš blbosti a foť na pětatřicet a pětaosmdesát.“ Dřív jsem chtěl mít ten 17milimetrový záběr, kde je všechno. Je to ale nelichotivé pro všechny krom člověka, který je ve středu. Vlastně jsem běhal s celým rozsahem až po 200 milimetrů. Stejně na zoomech využíváte jen ten největší extrém – 24, 70 nebo 200 milimetrů. V té době, kdy jsem přešel na systém Fuji, nebyly vůbec zoomy, ohniska 35 a 85 milimetrů byla skvělá, a ta jsem si oblíbil. Máte jak reportážní ohnisko, tak pětaosmdesátku na to, kam nestihnete doběhnout.

Jak vnímají vaši klienti to, že nefotíte s „velkým dělem“?
Kamarádi mi říkají, že jsem docela střelec. Všechno své příslušenství ke Canonu jsem prodal a do první svatby jsem po hlavě skočil s Fuji. Ani jsem neznal jeho slabiny. Zjistil jsem, že je to jenom v hlavě. Že mantinely, které si dáte, vytváří prostor pro kreativitu. Vlastně jen jedinkrát mi otec nevěsty poklepal na rameno a řekl: „Kup si už pořádný foťák.“ S klidným srdcem můžu říct, že X-Pro 2, kterou teď používám, je úplně srovnatelná s těmi zrcadlovkami, které jsem měl předtím. Samozřejmě, že pokud chcete fotit třeba sport, tak se nevyrovnají, ale na reportáž je to nejlepší volba. Pro mě je důležité, že lidi mě chtějí pro mou práci, pak jim je jedno, čím fotím.

Svateb už máte za sebou hodně. Nemáte už toho dost?
Jedna věc je ryze pragmatická – mě to živí. Když jsem nedávno fotil film Milada, uvědomil jsem si, že by mě mělo živit spíš něco takového. Ale mám potřebu vyprávět příběhy a svatba je úplně ten nejlehčí způsob. Radek Kalhous, pro mě fotograf světového formátu, mi řekl: „Vojto, svatby fotíš dobře, ale fotíš ještě něco jiného?“ Z toho jsem trošku znervózněl. On je ten důvod, že jsem začal fotit i něco dalšího. Chtěl bych i dalším fotografům ukázat, že svatební fotka má obrovský potenciál. Může být skvělá, i když jsou to jen stíny lidí. Může to být fotka, která má hodnotu i pro jiné lidi a může mít přesah. Skrz svatební fotku můžete být skvělým vypravěčem

S Petrem Wagenknechtem jste založili FORUM. Co je vaším cílem?
Jde o setkání svatebních fotografů. Snažíme se svatební fotku kultivovat. Světový trend už totiž dávno stojí na reportáži. Existuje třeba server mywed.com, kde je mnoho dobrých svatebních fotografů z Ruska. Pozvali jsme řečníky, kteří jdou právě tímto směrem. Chtěli bychom lidi spojovat a vlastně je i trochu usměrňovat. To neznamená, že bychom jim říkali, že fotí špatně. Spíš je chceme inspirovat, podpořit je, aby se mohli projevit a vytáhli to, co mají v šuplících a jen nevěří, že o to lidi stojí.

Vždycky jste směřoval ke svatební fotce?
Směřoval. Můj táta je ze sedmi dětí. Babička měla čtyřiadvacet vnoučat a já byl nejmladší. V tom kousavém saku, které bylo buďto velké, nebo malé, mě tahali po svatbách a já to prostředí od malička miloval. Zarylo se to ve mně.

Když se dneska podíváte zpětně na svoji první svatbu, jak to vnímáte?
Ještě před třemi měsíci jsem ji měl na webu, než jsem ho předělal. Já se nad tím nostalgicky dojímám. Jednak to byli mí kamarádi. Na druhou stranu měl jsem nějakou představu, ale hodně nešikovně jsem ji naplňoval. Vidím, čeho jsem chtěl dosáhnout a co se mi nepovedlo. Ale nestydím se za to. Mám tu svatbu rád.

Vaše fotky jsou mnohdy momentky. Je nasnadě říct si, že stačí jen v pravou chvíli stisknout spoušť. Tak to ale asi úplně nefunguje, že?
I když vidím dobrou situaci, vím, že nejsem jasnovidec. Teď je to možná dobré, ale za dvě setiny sekundy to může být ještě lepší, tak to prostě „podržím“. Standardně si odnáším tři tisíce fotek, když je to hodně dobrá svatba, tak klidně pět tisíc. U Fuji mám oblíbeného fotografa Kevina Mullinse. Fotí do JPEGu, což je docela revoluční. Nedávno udělal jednu zajímavou věc: Všechny fotky z jedné svatby vzal a po desetinách sekundy poskládal za sebe do videa. Teď to všichni sdílí. Je to jako film.

Někde jsem četla, že jste barvocitný. Jak se s tím dá fotit?
Když jsem přijel z jedné cesty ze Sokotry, ukazoval jsem fotky mamce a ona mi říká: „To je zajímavý, tam mají tu zem takovou rudou.“ A já: „Jasně, mamko, to byly lávové vyvřeliny.“ A přitom to byl vápenec. A moje mamka: „A to nebe je takové fialové.“ A tak jsem pochopil, že za ta „táhýlka“ nemůžu tak tahat. Často si to zjednodušuji a fotím černobíle. Ale když odevzdávám fotky, tak každou zakázku kontroluje moje žena Barunka, která je grafička a koloristiku má v rukou.

Na vašem posledním blogu jste psal, že jste fotograf, co hodně dostával a že máte co vracet. Co jste tím měl na mysli?
To, že se mi teď daří, neberu jako samozřejmost. Vím, že všechno je pomíjivé. Dobrý pocit, který teď mám, chci přetransformovat do toho, že ho předám dál. Chci sdružovat lidi a do toho teď dávám energii přeedevším.

Vojtěch Hurych je fotograf-vypravěč. Focení svateb se věnuje pět let a na kontě jich má přes 150. Jeho portfolio tvoří reportážní fotografie, skrz které předává lidem příběhy. V letošním roce obdržel cenu Czech Press Photo v kategorii Umění za snímek ze zákulisí Plesu v Opeře. Je spolupořadatelem akce FORUM – Setkání svatebních fotografů.