Topiho fotky: Pravoslaví na hranici

V době společného Československého státu jsem se několikrát potuloval na hranici ČSSR, Polska a SSSR. Tehdy nebyly dřevěné kostelíky „u Rusínů“ vůbec propagované a pro turistu byla jejich návštěva buď věcí velké náhody, dobré borovičky nebo případně obojího. „Náboženství je opium lidstva,“ řekl kdysi ideolog světové revoluce Karel Marx. Co by si asi pomyslel dnes, když se chrámy tohoto „opia“ dostaly na seznam světového kulturního dědictví UNESCO? 

Jako člověk nevěřící vnímám na sakrálních stavbách jejich architekturu směřující k manipulaci masami. Baculaté barokní či k výšinám se pnoucí gotické katedrály svou velikostí uzemňují pozemského červa, jenž musí vzhlížet vzhůru k centru svatostánku – k oltáři. Proč není kostel stavěn jako divadlo, kde lidé shlížejí na herce shůry? Načančané pravoslaví plné ikon a praporců je i pro laika velmi „koukatelné“, takže z hlediska fotografie o to víc přitažlivé.

Člověk se nemusí vyznat v rozdílech jednotlivých pravoslavných směrů, aby pochopil, že cíl je stejný jako u katolíků, zato cesta poněkud jiná.

Pravoslaví, tedy lépe řečen ortodoxní církev, se považuje (stejně jako jakákoli jiná církev) za tu správnou. Vydedukovat to jde už z označení vycházející z řeckého orthos správný, pravdivý + δόξα doxa sláva, názor, učení.

Chrám přenesení ostatků sv. Mikuláše; autor: Topi Pigula; Fotofakta: čas 1/4 s, clona 8, ISO 1000, ohnisková vzdálenost 12 mm (s crop faktorem 18 mm)

Během pětadvaceti let jsem východ Slovenska navštívil několikrát. Při mé první návštěvě mi děda poslouchající potajmu Rádio Vatikán nabídl domácí hruškovici, která báječně ladila k vlastnoručně uvařené hruškové marmeládě. „Dáme si? Do jednej a do druhej nohy.jpg“ Nebyl to ani tak dotaz jako spíš pouhopouhé konstatování.

Dnes na východě Slovenska frčí borovička. Ve velkém. Tolik nohou nemá snad ani stonožka. Kostely jsou tu na rozdíl od minulosti otevřené a několik z nich se roku 2008 dostalo pod ochranu OSN, což v praxi znamená zápis na seznam a zmínku v propagačních brožurách. Proč zrovna právě těch osm konkrétních, přičemž tři slouží k bohoslužbám pravoslavným, tři evangelickým a dvě římskokatolickým, ví bůh a byrokrat UNESCO. Dřevěných kostelíků je totiž v kraji víc. Místní farář nám za drobný obolus jeden otevřel a počkal, až se fotograficky vyřádíme.

Tušil, že jako banda pisálků z nejrůznějších periodik budeme mít potřebu vydělat na honorářích a vypadne z nás článek, jež možná do kraje přitáhne další turisty. A turista v jakémkoli kraji rovná se peníze.

Kostelíkům, stejně jako koze pastvou udržující trávník v přijatelné velikosti, je jedno, zdali dřevěné „cerkve“, jak se tento typ stavby místně nazývá, na nějakém seznamu jsou či nikoli. Farář se tím neopomene pochlubit, ale na otázku, zdali nějak tahle nadnárodní neziskovka na renovaci kostelíků přispěla, jen smutně poznamená: „Pomoct si musíme sami.jpg“

Seznam – neseznam, důležité je, že cerkve slouží. A zodpovědně lze říct, i přes borovičkovou smršť, jež se mi prohnala hlavou a žaludkem, že ano.

Koza v Ruské Bystré; autor: Topi Pigula; Fotofakta: čas 1/1000 s, clona 7.1, ISO 1000, ohnisková vzdálenost 150 mm (s crop faktorem 225 mm), kompenzace expozice – 1/3

Zájezdy CK Kudrna na Slovensko

Poslední aktualizace 16. července 2011

12 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.

Autor: Topi Pigula

Po návratu z vojny se Topi profiloval jako dřevorubec jihočeských státních lesů nebo pomocný kuchař na krkonošské horské boudě. Hnutí Brontosaurus mu do života vneslo téma vzdělávání dospělých. Studenti i učitelé ho proto znají jako pedagogického pracovníka v oblasti ekologické výchovy z Rýchorské boudy, Střediska ekologické výchovy a etiky Rýchory a z Centra volného času Lužánky v Brně. Fotografie z celého světa pořídil v žoldu CK Kudrna, která pořádá cesty světem různé náročnosti a v posledních letech začala realizovat i fotografické expedice pro amatéry.

Číst všechny články.

Komentáře