Topiho fotky: Myšlenky pozdě v poušti

„Sem se nevyplácí vozit ani žulové patníky, které vroubí všechny alžírské silnice na pobřeží. Sudy od asfaltu naplněné kamením jsou postříkány vápnem. Do pouště není radno příliš investovat,“ napsaly legendy československého cestovní, pánové Hanzelka a Zikmund v knize Afrika snů a skutečností.

Poušť, ať už saharská písečná klasika nebo kamenitá hamada, má něco do sebe. Něco, co se dá shrnout pod pojem „atmosféra“, ale každý, kdo ji zažil, ví, jak nedostatečný pojem to je.

Jednoduchá definice pouště může znít, že jde o geografickou oblast, kde kde jsou atmosferické srážky nižší než přirozený výpar. Zabírají okolo 5 procent zemského povrchu, což není úplně málo. Ve faktech by se dalo pokračovat, ale byla by to nuda. Vlastnictví přílišného množství věcí v poušti ztrácí smysl.

Poušť má ráda prostotu a pokoru. Široké bezbřehé prostory plytkou duši tísní, nudí, případně děsí. Naopak duše, která je bohatá myšlenkami a obdivem ke Stvoření, dostává křídla a neuvěřitelný prostor k rozletu.

Na poušti ateisté nejsou. Večer, když zapadá slunce a utichá i věčný vítr a s ním šustot unášených písečných zrn, přichází nekonečné hmatatelné ticho. „Beduíni nazývají svoji poušť výstižně Královstvím ticha,“ říká Dalibor Mahel z národa, jenž patří k nejateističtějším na světě.

Na vrcholu duny; autor: Dalibor Mahel ; Fotofakta: čas 1/320, clona 9 ISO 250, ohnisková vzdálenost 55 mm (s crop faktorem 82 mm)

Teprve když jsem ležel v poušti desítky kilometrů od nejbližšího města, pochopil jsem jednu ze dvou věcí, které Immanuela Kanta naplňovaly nezměrným úžasem. Hvězdné nebe nade mnou. K té druhé věci – mravnímu zákonu ve mně – jsem ještě asi nedorostl.

Ale absence světelného smogu mi došla, až když jsem ležel na syrsko-jordánské hranici a kolem mě pomalu vychládaly černé kameny táhnoucí se až k obzoru. A nebe bylo nějak nízko.

Pouštní protisvětlo; autor: Dalibor Mahel; Fotofakta: čas 1/750, clona 6,3 ISO 150, ohnisková vzdálenost 57 mm (s crop faktorem 85,5 mm)

Není moc Evropanů, o nichž bychom mohli říct, že znají poušť. Ano, navštívili ji, často pouhý okraj Sahary v Tunisku či Maroku a možná jim (i mně) „docvakly“ některé zákonitosti, jež jsou snadno k vidění v přírodovědných dokumentech. Jenže není většího rozdílu než mezi plochou obrazovkou a zvlněnou pouští.

„Spokojené a vyrovnané povaze poskytuje poušť ticho a prostor pro přemýšlení, odhalování skrytých souvislostí, získání vyrovnanosti a nadhledu. Vyrovnanost v duši  přechází i do očí. Proto se moc rád dívám do očí svým přátelům nomádům. Je v nich široký prostor a moudrost,“ vyznává se Dalibor ze svých pocitů. Nomádi na rozdíl od nás, turistických nomádů, skutečně vědí, co opravdu poušť skrývá.

Nomád; autor: Daniel Mahel; Fotofakta: čas 1/80, clona 4,5 ISO 100, ohnisková vzdálenost 26 mm (s crop faktorem 39 mm)

Poušť se fotí dobře. Pomineme-li problémy s pískem a neopomeneme myslet na slunce klonící se k obzoru (ideální čas, během kterého exponované snímky s dlouhými stíny vyhrávají fotosoutěže), je úspěch takřka zaručen. Prostě – šanci tady má každý.

Zájezdy do světa s CK Kudrna

Poslední aktualizace 29. října 2011

12 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.

Autor: Topi Pigula

Po návratu z vojny se Topi profiloval jako dřevorubec jihočeských státních lesů nebo pomocný kuchař na krkonošské horské boudě. Hnutí Brontosaurus mu do života vneslo téma vzdělávání dospělých. Studenti i učitelé ho proto znají jako pedagogického pracovníka v oblasti ekologické výchovy z Rýchorské boudy, Střediska ekologické výchovy a etiky Rýchory a z Centra volného času Lužánky v Brně. Fotografie z celého světa pořídil v žoldu CK Kudrna, která pořádá cesty světem různé náročnosti a v posledních letech začala realizovat i fotografické expedice pro amatéry.

Číst všechny články.

Komentáře