Topiho fotky: Cesta do pravěku

Označit putování po papuánském pralese jako cestu do pravěku je nehorázné, leč pravdivě znějící klišé. Papua Nová Guinea je skutečně ještě pořád místem s lidmi žijící na úrovni doby kamenné, byť trochu kazí dojem bavlněná trička. K tykvi navlečené na domorodém penisu se jaksi nehodí. Zato mohutné stromové kapradiny opravdu evokují pocit dávnověku. Takhle nějak si paleontologové představují porost v období jury a ostatním naskočí alespoň Jurský park.

Papua Nová Guinea je po Grónsku druhý největší ostrov na světě. Zhruba v půli jej půlí lidmi uměle vytvořená hranice rozdělující jeden geografický celek mezi dva státní útvary. Polovina ostrova je samostatným státem, druhá patří Indonésii. Papuánská polovina patří z hlediska kultury a našeho mírně povýšeného euroatlantického pohledu mezi ty méně civilizované a divočejší. Kanibalismus se tam, alespoň ne oficiálně, sice už nepraktikuje, ale v rámci volebního boje nasazují politici krk doslova a nikoli jen obrazně na volebních bilboardech, jako je tomu u nás.

Není divu, pod stromovými kapradinami s mačetou místo volebního guláše se to vyjednává trochu jinak. Jen ty populistické a zcela lživé volební sliby jsou úplně stejné. „Tedy oni se už dávno nezabíjejí ve velkém. Jen občas a decentně,“ říká Antonín Krása, který na ostrově strávil víc než rok svého života. „Akty krevní msty jsou ale pořád aktuální, nejedná se o nějaký zvyk, který by byl takzvaně na vymření.jpg“

Prales; autor: Antonín Krása; Fotofakta: čas 1/1250, clona 4, ISO nastavená automatikou fotoaparátu Canon PowerShot S3 IS, ohnisková vzdálenost 11,10 mm (s crop faktorem 67 mm), kompenzace expozice -2/3

Baldachýn listů stromových kapradin vypadá opravdu působivě. Není si tak těžké představit některého z býložravých dinosaurů. Miroslav Studnička, botanik a popularizátor botaniky, označuje nejstarší kapradiny rostlinami rostlinného pravěku.

„Prototypem značně dokonalých kapradin z přelomu karbonu a permu budiž Psaronius, neboť šlo o rod kapradin hojných v kamenouhelných pralesích,“ píše Studnička v knize věnované kapradinám. „Pohled na malé údolíčko vyplněné stromovými kapradinami je nádherný. Normálně jsou vidět jednotlivě, nebo v malých skupinkách, ale celý lesík najednou – to je fakt unikátní pohled,“ popisuje své pocity A. Krása. „Jenomže jde o prales a tam se díky ostrým kontrastům hodně špatně fotí.jpg“

Kapradina; autor: Antonín Krása; Fotofakta: čas 1/800, clona 4, ISO nastavená automatikou fotoaparátu Canon PowerShot S3 IS, ohnisková vzdálenost 9,90 mm (s crop faktorem 60 mm)

I na Papuu už dorazil „globalizovaný“ turismus, v němž svou roli hrají taneční představení pro návštěvníky, kteří si pak přivezou kartách svých digitálů „zaručené divochy“. V časopisech jsou pak fotky navzájem si nápadně podobné, občas dokonce s tímtéž tanečníkem. Prefabrikovaná divočina. Prales se svými stromovitými kapradinami si na nic nehraje, nic nepředvádí a nevybírá vstupné. O to je autentičtější.

Pohled do koruny; autor: Antonín Krása; Fotofakta: čas 1/8, clona 4, ISO nastavená automatikou fotoaparátu Canon PowerShot S3 IS, ohnisková vzdálenost 6 mm (s crop faktorem 36 mm), kompenzace expozice -2/3

Zájezdy do světa s CK Kudrna

Poslední aktualizace 24. září 2011

32 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.

Autor: Topi Pigula

Po návratu z vojny se Topi profiloval jako dřevorubec jihočeských státních lesů nebo pomocný kuchař na krkonošské horské boudě. Hnutí Brontosaurus mu do života vneslo téma vzdělávání dospělých. Studenti i učitelé ho proto znají jako pedagogického pracovníka v oblasti ekologické výchovy z Rýchorské boudy, Střediska ekologické výchovy a etiky Rýchory a z Centra volného času Lužánky v Brně. Fotografie z celého světa pořídil v žoldu CK Kudrna, která pořádá cesty světem různé náročnosti a v posledních letech začala realizovat i fotografické expedice pro amatéry.

Číst všechny články.

Komentáře