Příběh fotografie – čas na baru

Ke každé fotografii se obvykle váže malý příběh, jehož pointa je na snímku zachycena. Jak takové fotografie vznikají, co se dělo v pozadí a proč zvolil autor konkrétní úpravy? Odpovědi na tyto otázky jsou obvykle velmi inspirativní. Pojďme se tedy podívat na vznik snímku s kostkami.

Autorem fotografie, zachycující kostky v letu je Jakub Jíra, mladý brněnský fotograf, od mládí projevoval sklony k výtvarnému umění. Po maturitě založil atelier Simpléz, který se věnuje grafickému designu a fotografii. Jakubova tvorba se hodně točí kolem divadla.

Hodně se zabývá výtvarnou atmosférou, náladou a světlem, které považuje za jazyk fotky, jímž je sdělován její obsah. Dnes rozebíraná fotografie vznikla jako součást cyklu, který se věnuje vnímání času. Kompletní galerii Jakuba Jíry najdete na webu atelieru Simpléz.

S Jakubem jsme se zamysleli nad jedním snímkem z cyklu a přinášíme zákulisí jejího vzniku, které může být pro někoho rutina, pro většinu však zajímavé a inspirující. K jakému závěru jsme došli? Je to jednoduché, nebojte se využít konkrétní situace, ve které se ocitnete, pro vytvoření jedinečných snímků, podobná konstelace světla, nálady či vybavení, kterým disponujete, se nemusí opakovat.

Výběr místa pro snímání

Fotografie vznikla na baru kavárny Podobrazy, místo si mě v podstatě vybralo samo. Důležité je fotit v místě, které má vizuální atmosféru a dokáže tak výsledný snímek obohatit. V tomto konkrétním případě jde o místo, kde se cítím dobře, znají mě tam, dostanu kávu a kde je náhodou docela povedené světlo samo od sebe. Mimochodem, asi by mně asi jinde nenechali každý víkend přibližně čtyři hodiny házet kostkami a jinými věcmi po baru za plného provozu.

Vhodný objekt je základem

Výběr finálního objektu pro fotografování byl poměrně složitý, ze začátku to byly sirky – předmět, který se válí na baru běžně. Původně jsem chtěl jen zachytit zažehnutí jejich hlaviček, to se však podařilo velmi rychle a moje přítelkyně, která zrovna za barem pracovala, měla do konce směny ještě dlouho. Začal jsem tedy přemýšlet, co se ke kavárně a zabíjení času hodí. Svoji roli si zahrály karty i šachy, ale to jsou věci vizuálně nezajímavé, karty ani šachy nemají mezi sebou žádnou akci, jsou statické už ve svém principu. Pak mi přistály v ruce kostky a u těch jsem vydržel nejdéle. Jsou nevyzpytatelné hned v několika smyslech – to mě na nich postupně začalo bavit víc a víc.

Technika až na prvním místě

Fotografování nebylo nijak náročné, přesto však s sebou neslo několik specifik. Potřeboval jsem světelný objektiv – v tomto případě pevné sklo se světelností 1,4 – aby byl obraz co nejlépe exponovaný v horších světelných podmínkách prostoru a zároveň abych mohl použít velmi krátkého času. Druhou podmínkou byla minimální hloubka ostrosti, aby fotografie neprozrazovala více, než chci. Ruku v ruce s vymezenými podmínkami šla i vyšší citlivost ISO 1 200.

Oříškem bylo ostření. Ostřil jsem pomocí všemožných kavárenských pomůcek od podtácků přes lžičky až po cigarety. Zafixoval jsem foťák a vyrobil jsem si stupnici – na několik míst jsem zaostřil a udělal si značky tak, abych měl vždy jednu rovinu ostrosti. Potom jsem házel kostky na přesně určená místa podle toho, kterou kostku jsem potřeboval mít ostrou. Držel jsem spoušť fotoaparátu a vrhal kostkami, které jsem pak hledal mezi hosty po kavárně.

Využití daného osvětlení

Vzhledem k tomu, že jsem chtěl zachytit konkrétní atmosféru prostoru, pracoval jsem s takovým světlem, jaké bylo k dispozici. Pro zajímavost, jsou to bodové lampičky zavěšené přibližně dva metry nad foceným objektem, bylo jich asi 6, pro jistotu jsem si ještě nechal zapnout dvě protisvětla na zadní stěně. Jinak je to autentické světlo kavárny – samozřejmě, že clona a kvalitní objektiv z něj vytáhnou to podstatné.

Finální úprava v počítači

Výtvarná atmosféra je jazyk fotky, svoji náladu z místa, prostoru, času, momentu musíte přenést na lidi, říká jim, jak se mají cítit, když se na tu fotku dívají, chcete jim popsat tu zajímavou atmosféru, kterou jste zažili, to se dělá prostřednictvím barev, světel. Nechtěl jsem mít proto fotku jen černobílou, na to není dost silná, proto jsem se rozhodl ji trochu podbarvit.

Vytónoval jsem černou do modra a červena, zároveň jsem chtěl, aby vynikly kostky, takže jsem vytáhl červený a zelený kanál a oba desaturoval, čímž vynikla světlost kostek. Následovala úprava kontrastů za pomocí hýbání křivkami barevných kanálů, doplněné snižováním saturace. S šumem ve fotce jsem nijak zvlášť nepracoval, protože v tomto případě neruší, spíše naopak.

Poslední aktualizace 24. listopadu 2010

15 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.
Jejda! Mrzí nás, že se vám článek nelíbil. Řeknete nám prosím proč?


Autor: Petr Březina

Komentáře