Mystika Černobylu

Jako každá tragédie, ať už individuální, či tragédie celosvětového dopadu, je i ta černobylská stále svým způsobem přitažlivá, tajemná až mystická a navíc, českému prostředí ne až tak vzdálená.  I generace dětí narozených po 26. dubnu 1986 v tehdejším Československu se hrdě nazývá generací Černobylskou. Od sudiček však tyto děti nedostaly příslib štěstí ani lásky, ale dávku radioaktivního záření, která může mít, zvlášť na vyvíjející se plod a nejmenší děti, fatální účinky. To jak spad radioaktivních částic ovlivnil děti u nás, se samozřejmě nedá srovnat s dávkami, které obdrželi obyvatelé na rusko-ukrajinsko-běloruském pomezí.

Dalším faktorem přitažlivosti černobylské katastrofy je jakási mystičnost samotné jaderné energie – neviditelnost a nepostřehnutelnost smrtícího záření. Radioaktivní izotopy, které ještě nedávno produkovaným teplem roztáčely parní turbínu, najednou infiltrují buňky, vytvářejí z molekul vody volné radikály, které napadají řetězce DNA, mění je a mutují tak celý organismus. Lidé, kteří byli na místě katastrofy ihned po výbuchu, popisují radiaci jako vzduch po bouřce, doprovázený pocitem píchání špendlíků v obličeji. Vlivem silné radiace se také ionizuje vzduch a vzniká tak ozón. Vědec a spisovatel Alexej Kupnyj, se kterým jsme se setkali ve Slavutiči a jehož pracovištěm byl sám sarkofág, v určitých místech už nepoužíval dozimetr, ale řídil se podle čichu. Když ucítil ozón, věděl, že se blíží k místu s radiací víc než 5000 Roentgenů za hodinu, což znamená jediné – velmi rychle zmizet.

01 Léta strávená prací v sarkofágu připomíná autentická cedule. (Děržkomatom Ukrajiny, Výrobní družstvo, Černobylská atomová elektrárna, Objekt „Sarkofág“.) Domácnost ve Slavutiči.

A v neposlední řadě – nic není pro objektiv fotoaparátu přitažlivé tak jako elementy opuštěné civilizace. Město Pripjať je navíc svým rozsahem světovým unikátem mezi pozůstatky moderní civilizace.

Uzavřená zóna je území o rozloze 2600 km2. Kdysi tu žily tisíce lidí ve městech a vesnicích. Je to oblast meandrů a bažin řek Pripjať a Dněpr a přehrady Kyjivske more, která zásobuje Kyjev pitnou vodou. Dnes je toto území člověkem v podstatě opuštěné, to i přesto, že radiace zde klesla na úroveň životu bezpečnou. Lze samozřejmě narazit na místa s anomáliemi, kde úroveň radioaktivity najednou skokově vzroste. Nehrozí tu už však vývoj nových zmutovaných druhů, ani růst gigantických hub. To je jeden z mýtů, který zastírá skutečnou vážnost problému a jeho podstatu.

V blízkosti Zóny vznikají nejrůznější asociace…

Příroda si v zóně velmi dobře poradila a dnes je to oblast výskytu vzácných druhů jak fauny, tak flory. To však nesouvisí s radiací, ale pouze s tím, že zónu opustil člověk a uvolnil tak prostor druhům, které dříve svou civilizací dusil. Z území se stal ráj pro přírodovědce (Dokument Radioactive wolves). Oblast má převážně písčité podloží, což vyhovuje především borovicím, dále se tu vyskytují také břízy nebo jen travnaté pláně.

…pod každým kamenem hledá člověk záhadu…

Lidé, tedy návštěvníci, sem přicházejí pro odpovědi na otázky, které nejsou jasně formulované. Velmi přesný je v tomto román bratří Strugackých Piknik u cesty a film Andreje Tarkovského, který vznikl na náměty této knihy (vše před černobylskou událostí). Černobyl nelze brát jako nový Disneyland, přestože zrychlené turistické výpravy tak postupují, když prochází opuštěné školky s hromadami plynových masek a pohozenými hračkami.

Je to místo pro meditaci, kde je nutné se zamyslet nad bezpečností jaderné energetiky, nad tím, zda je člověk skutečným pánem procesů založených na jaderných řetězových reakcích. Mám pocit, že obzvláště v českém prostředí se v bezpečnost jádra bezmezně věří. Je ovšem zřejmé, že i přes několikanásobné zabezpečení může k havárii dojít. Pokud k ní dojde, dostává se ke slovu lidský faktor, který ovšem není neselhávající. V případě Černobylu nezajistili odpovědní lidé bezpečnost svých spoluobčanů ze strachu o své funkce. V případě Fukušimy byla situace o dost příznivější, přesto se nedá říct, že vláda a energetická společnost TEPCO udělali vše, co mohli.

…přemýšlí, jestli takhle vypadal ten radioaktivní mrak…

…jezdí po stejných cestách, po kterých jezdili hasiči, vojáci a likvidátoři.

Černobyl je podobně jako Osvětim mementem, připomínkou lidské nedokonalosti a relativity všech bezpečnostních opatření.

Toto jsou pohnutky, které náš štáb zavedly to těchto nehostinných, nicméně velice zajímavých končin. Ve,  složení David Mencl (režie, kamera), Tomáš Klein (produkce), Tomáš Elšík (technika), Tomáš Merta (robotika) a já, Ondřej Hruška, (fotograf) jsme se po nepodařeném vyřizování povolení v ČR vydali dodávkou naloženou technikou směrem na Kyjev s přesvědčením, že je nejlepší vše vyřešit na místě, provést nějaký základní průzkum a potkat lidi, kteří mají s tématem co dočinění.

Štáb s naším kyjevským hostitelem, Dimitrijem.

Příprava obálek s rentgenovým filmem pro přímé zachycení radioaktivity v Zóně. Medicínský film AGFA 24×30 cm, prošlý listový film 6×9 AGFA, zubařský film Dentix E 3×4 cm.

Zapalování svíček pro dobro výpravy v kapli u pana Brzezinského na česko-polském pomezí.

Nálada se neustále proměňovala od euforie po zklamání. Radovali jsme se, když nám někdo přislíbil možnost např. už pozítří vyjet do zóny, byť třeba jen na hodinu. Trpěli jsme díky hluchým telefonům v agenturách nebo kalkulaci okolo 15 000 Kč za den v Zóně pro celou skupinu a průvodce.

Nakonec jsme se nejvíce soustředili na vyhledávání lidí, kteří v Zóně pracovali, narodili se tam nebo jsou s ní jinak spojeni. Rozhovory s nimi byly cenným vodítkem pro naše chápání černobylské otázky, poskytly nám detaily, které bychom jinak neměli možnost si přečíst nebo slyšet. Setkat se s člověkem, který podnikl několik nelegálních výprav přímo do útrob sarkofágu, je samo o sobě mystickým zážitkem. Co se povolení týče, seznali jsme, že není jiné cesty než faxem (!) odeslat oficiální formulář na ministerstvo a čekat deset pracovních dní na jejich stanovisko.

Muzeum Černobylu.

Stanovisko je kladné, takže zítra máme v plánu natočit pietní akci, kdy do Zóny přijíždějí její někdejší obyvatelé uctít památku zemřelých a setkat se s bývalými sousedy. Tento den býval ještě deset let po tragédii velmi smutnou událostí, postupně však opadl onen tragický rozměr a dnes jsou tato setkání prodchnutá optimismem. To budete doufám moci sami posoudit v samostatném článku, který bychom chtěli přinést pouze formou fotografií.

Na další dva dny máme naplánovanou obhlídku lokací a první natáčení, jádro filmu ovšem vznikne při některé z dalších návštěv, kterou budeme muset pro úspěšné dokončení filmu podniknout. Černobyl je místo jako žádné jiné, a tak není divu, že se plány a skutečnost zásadně liší.

Před cestou
Jak je patrné, než vůbec vyjedete, je potřeba získat povolení ke vstupu do Zóny. Nejjistější je nechat si vše zařídit přes cestovní kancelář. Ceny v tomto sektoru obecně rostou, ambicí vlády je z poplatků, zvláště v době zvýšeného zájmu o Ukrajinu v době pořádání fotbalového šampionátu, vytěžit maximum. Objevila se i informace, že držitelé VIP vstupenek na fotbalový šampionát EURO 2012, který Ukrajina spolu s Polskem pořádá, budou mít do Zóny volný vstup. Nakolik se na to dá spolehnout, nelze říci. Ostřílení cestovatelé mohou vždy zkusit přemlouvat vrátné na checkpointu, aby je za nějaký motivační poplatek pustili dovnitř.

 

Školní výprava v Muzeu Černobylu. Kyjev, 26. 4. 2012.

Poslední aktualizace 8. května 2012

42 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.
Jejda! Mrzí nás, že se vám článek nelíbil. Řeknete nám prosím proč?


Autor: Ondřej Hruška

Fotograf teoretik i praktik, student, cestovatel, kurátor a organizátor večírků. V současné době je mou hlavní zábavou provoz zlínského kulturního prostoru bunkr G (Photogether Gallery), kde organizuji výstavy, koncerty a autorská čtení. Naše činnost ale přesahuje hranice Zlína, site-specific instalaci Sladkovského stěna jsme představili v Olomouci a Znojmě. Mimo to dokončuji studium reklamní fotografie na Univerzitě Tomáše Bati. Fotografii chápu především jako nástroj pro budoucí zkoumání historie, proto by měl každý obraz nést určitou objektivní informaci. Což lze chápat i jako obranu proti přemíře "fotografických prostředků", ve fotografiích nadšenců - amatérů. V současnosti pracuji s velkým formátem, kterým dokumentuji pozůstatky socialistické architektury, kompaktním zastaralým digitálem pro osobnější výpovědi a večírky a s digitální zrcadlovkou, když chci být seriózní a vypadat jako fotograf. V užité tvorbě se věnuji fotografii designu, architektury, módy a kulturních akcí. S kolegou Milanem jsme projeli Transibiřskou magistrálu k Bajkalu a zpět. Další cestovatelské zkušenosti mám z Káhiry, Londýna, Ukrajiny a z pohoří Rumunska a Černé hory.

Číst všechny články.

Komentáře