Fotostory: Přecházení v Saigonu

Nemálo fotografií potřebuje popisku, komentář či slovní doprovod. V pozadí některých snímků se totiž skrývá více, než jen prosté cvaknutí závěrky. Podobně je to i v případě večerního záběru z centra Saigonu. Zde jsem pořídil ten nejzajímavější snímek až na konci focení – ve chvíli, kdy jsem se chystal fotoaparát schovat do brašny a jít dál. 

První noc v Ho Či Minově Městě, kterému místní neřeknou jinak než Saigon – tedy jedním z jeho dřívějších názvů, ze kterého byl přejmenován v roce 1976 – jsem se byl podívat do tržnice Ben Thänh. Procházel jsem kolem rozměrného kruhového objezdu a napadlo mě strávit nějaký čas focením zdejší dopravy, procvičením si panningu a tím i oživení fotografií z cest.

V Saigonu je 8 milionů obyvatel a 6 milionů motocyklů. Celé město je tak neustále v pohybu. Z leteckého pohledu mi noční Saigon připadal jako živý organismus, silnice jako tepny, ve kterých proudí motocykly, auta a autobusy.

Milovat nebo nenávidět

Z bezprostřední blízkosti se na první pohled jednalo o poněkud šílenou podívanou: na kruhovém objezdu si brali přednost ti, co na něj vjížděli, nikoliv naopak (jak by to mělo správně být), neustále se rozsvěcovala a zase zhasínala zadní brzdová světla všech strojů, na přechodu vám nikdo přednost nedal, bez dostatečné asertivity cestu prostě člověk nebyl schopen přejít na druhou stranu a to všechno se neobešlo bez nestálého troubení klaksonů.

Existují dva možné přístupy, jak se k podobným situacím postavit. Buď je začnete nesnášet a o to víc se těšit na přesun jinam, nebo na nich objevíte něco jedinečného a zamilujete si je. Naštěstí patřím do té druhé kategorie.

Vyčkával jsem na chvíli, kdy se začne stmívat, abych mohl prodloužit čas závěrky i při otevřenější cloně a společně s rozmazanými šmouhami světel projíždějících motocyklů zachytit poslední denní světlo.

Vzpomínání na noční město

Nejprve jsem se postavil přímo ke kruhovému objezdu a pořídil několik záběrů se švenkováním, pak se přesunul dál s tím, že ještě nafotím pár dalších situací z jiného kraje kruhového objezdu. Což jsem taky udělal.

Už jsem chtěl schovat fotoaparát, když jsem si všiml dívky snažící se přejít silnici přes přechod pro chodce, přes který jsem zrovna sám prošel. Neustále se musela – ostatně jako všichni ostatní – zastavovat nebo naopak přidávat do kroku, aby se vyhnula srážce s některým z motoristů. To stálo za pokus zachytit celou situaci, kterou jsem sám právě zažil, a zkusit do záběru dostat nejen projíždějící motorky, dívku, ale i kus té chaotické scény před objektivem.

Výsledek je takový, že tato na samotném závěru pořízená fotografie, má na mě při vzpomínání na Saigon mnohem větší dopad. Připadá mi, že přesně zachycuje celou problematiku přecházení vozovky a současně ještě něco víc.

Olympus PEN E-PL3, Olympus M.Zuiko Digital 12 mm F2 ED, 1/6 s, F2, ISO 200.

Mlhavé okamžiky

Je to jediný snímek, který mám z oné cesty vytištěný na formát 46×70 cm a pověšený nad pracovním stolem. Dívka je zde taková napůl éterická bytost – vinou toho, že ji jeden z jezdců překryl a odebral nohy, navíc i tím, že na ni není přesně zaostřeno. Projíždějící motocykly díky dlouhému času nejsou téměř vidět a nebýt rozsvícených světel, zbyly by z nich pouze nejasné tmavé šmouhy.

Člověk má tendenci snadno zapomínat a fotografie dokáží naše mlhavé vzpomínky alespoň částečně oživit. Stejně jako si s námi hraje naše paměť, jednotlivé objekty díky pohybové neostrosti a nepřesnému zaostření na fotografii jsou a vlastně i nejsou.

Když se na tuto fotografii dívám, vidím kolem sebe projíždějící motocykly, slyším zvuky klaksonů, cítím vůni z nedaleké pouliční kuchyně… A přesto už skoro nevěřím, že se jednalo o reálný okamžik. Z druhého konce světa je to tak daleko a hlavně se zdá být tak dávno, že už je to víc sen, než vzpomínka. A i tímhle způsobem mají fotografie moc fungovat.

Poslední aktualizace 6. srpna 2012

24 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.
Jejda! Mrzí nás, že se vám článek nelíbil. Řeknete nám prosím proč?


Autor: Tomáš Slavíček

Téměř sedm let pracoval pro fotografický časopis DIGIfoto. Nyní se na volné noze živí psaním, focením, učením a propojováním textu s obrazem. Stále u něj platí, že potřebuje za svou prací vidět nějaký vizuální výsledek, byť by to měl být virtuální obraz prohlížený pouze na monitoru počítače. Osobní web.

Číst všechny články.

Komentáře