Fotografická literatura

Nahlédl jsem do veřejné i vlastní knihovny a rozhodl se podělit o několik postřehů nad aktuální teoretickou literaturou dostupnou v českém jazyce. Zde jsou první dvě knihy.

Bible světových dějin fotografie

Světovou fotografii skvěle mapuje publikace „Dějiny fotografie od roku 1839 do současnosti“, která vznikla editorskou péčí Terese Mulliganové a Davida Wooterse, vydalo ji nakladatelství Taschen. Tato kniha popisuje velký příběh fotografie na sbírce The George Eastman House v Rochesteru, USA. Je to neuvěřitelná kolekce zásadních snímků, zejména amerických, ale i evropských autorů. George Eastman založil firmu Kodak a tato autorita byla až donedávna nezpochybnitelná.

Eastman House je výzkumná muzejní instituce a tato kniha je výsledkem dlouholeté vědecké práce, má silný poznámkový aparát, vysokou úroveň reprodukcí i titulků. Samotný text je členěn do kapitol podle chronologie, pokud je to nutné, i geograficky. Jsou zde shrnuty biografické údaje autorů, souvislosti vzniků snímků, jejich dobové ohlasy, technické podrobnosti, pokud použitá technika hraje zásadní roli (zejména v počátku, vývoj od daugerrotypie k suchému negativu) a nechybí ani obsahová či formální interpretace.

Zásadním rozměrem knihy je její koncentrovanost na konkrétní soubor fotografií a jeho interpretaci jako celku (byť má Eastmanova sbírka mnoho tisíc fotografií a negativů), nejde o bezbřehé vypravování, ale o těžkou práci nad tím, kterou fotografii použít (a od kterého autora), co ještě napsat a co už ne. Přes očividnou snahu o úspornost se kniha blíží počtu osmi set stránek, je tedy spíše materiálem k postupnému studiu či vyhledání konkrétních informací. Autoři sami v předmluvě říkají, že nejde o vyjádření uceleného názoru na fotografii, ale o jakési seznámení se sbírkou jako takovou – jako materiál k dalšímu studiu.

Mně osobně se kniha dostala do ruky ještě v anglické verzi a bylo to setkání zásadní. Byl jsem nucen vyhledávat nová slova teoretického diskurzu, opakovaně číst odstavce a postupně se prokousávat nesmírně zajímavými reprodukcemi. Mezi přáteli sice budila tato Bible zděšení, byla mi však cenným pomocníkem při tvorbě referátů a esejí za dob studia. O to větší bylo mé zklamání, když jsem v českém překladu našel na čtyřech náhodných stranách dvě pravopisné a jednu faktickou chybu.

Dějiny fotografie od roku 1839 do současnosti, Slovart, Praha 2010, 768 stran, 399 Kč.jpg

Anna Fárová: A pásly by se tam ovce…

Tato kniha se nezabývá fotografií v prvním plánu, čtenář zde nedostane žádné jasné poučení. Jde o biografii ženy, která se do historie nezapsala jediným snímkem, ale mnoho snímků a autorů bylo díky ní do historie české i světové fotografie zapsáno. Doufám, že Anna Fárová je jako teoretik dobře známa, a pokud ne přímo, tak určitě mimoděk. Pro příklad: zpracovávala pozůstalosti Františka Drtikola, Josefa Sudka, pracovala na výstavách a knihách Josefa Koudelky, českému publiku už v 50. letech představila Cartier-Bressona a celou agenturu Magnum.

Kniha vypráví její životní příběh. Vznikla podle rozhovoru, který s Fárovou vedl Viktor Stoilov mezi lety 2004–2008. Zpočátku tedy dětství mezi Paříží a Prahou, v kulturní rodině a mezi kulturními lidmi, potom dospívání mezi rozvedenými rodiči, hledání vlastní cesty. Seznámení se s budoucím manželem, malířem Liborem Fárou, studia dějin umění. Fotografie přichází do života Anny Fárové až později, jaksi přirozeně a samovolně, zpočátku se živila překlady z francouzštiny a nic nenasvědčovalo tomu, že by právě fotografie měla být jejím osudem. O to je příběh poutavější – postupná cesta, zřetelné motivace, a vlastní důvody, pro které se fotografií zabývala, postupně vykrystalizovaly a byly o to upřímnější, že nevznikly ze dne na den.

Příběh Anny Fárové odráží dějiny Československa ve dvacátém století, odhaluje, jaký byl život svobodně smýšlejících lidí ve všech dekádách komunistického režimu. Je zde zdokumentováno neuvěřitelné množství setkání s významnými lidmi kulturní sféry domácí i zahraniční. Pro čtenáře, který se orientuje v české fotografii druhé poloviny 20. století, dává kniha hlubší pohled na postupný vývoj autorů, které dnes bereme jako klasiky nebo i na to, jak vznikala fotografická sbírka Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, které je Fárová zakladatelkou.

Pro opravdu zanícené čtenáře nelze než doporučit knihu Dvě tváře, Fárové spisy, ve které je tato biografie rovněž obsažena. Za zmínku rovněž stojí fotografický doprovod knihy, většinou rodinné snímky, ovšem často od těch nejlepších světových fotografů. Je to krásné rodinné album!

Ukázka z knihy: „Amatérská fotografie byla důležitá v začátcích fotografie, ale pak se podle mě její význam vytratil. Já mám ráda vědomou tvorbu. Vědomou a odpovědnou. Profesionála vidím jako člověka, který je opravdu a celoživotně angažovaný ve své tvorbě, kdežto amatéři odskakují. Nemyslím si, že je špatně, když si vydělají na živobytí něčím jiným a občas, svátečně, něco cvaknou. Ale to není žádná výpověď. Fotografie není jenom vizuální umění. Vizuální talent je asi nutný, ale ještě podstatnější je projekce myšlení – tedy názorů, postojů, cítění, které jsou do každé fotky zakódované a skrze tu vizi se realizují.“

Anna Fárová: A pásly by se tam ovce…, Torst, Praha 2010, 188 stran, 299 Kč.

Poslední aktualizace 22. srpna 2012

12 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.

Autor: Ondřej Hruška

Fotograf teoretik i praktik, student, cestovatel, kurátor a organizátor večírků. V současné době je mou hlavní zábavou provoz zlínského kulturního prostoru bunkr G (Photogether Gallery), kde organizuji výstavy, koncerty a autorská čtení. Naše činnost ale přesahuje hranice Zlína, site-specific instalaci Sladkovského stěna jsme představili v Olomouci a Znojmě. Mimo to dokončuji studium reklamní fotografie na Univerzitě Tomáše Bati. Fotografii chápu především jako nástroj pro budoucí zkoumání historie, proto by měl každý obraz nést určitou objektivní informaci. Což lze chápat i jako obranu proti přemíře "fotografických prostředků", ve fotografiích nadšenců - amatérů. V současnosti pracuji s velkým formátem, kterým dokumentuji pozůstatky socialistické architektury, kompaktním zastaralým digitálem pro osobnější výpovědi a večírky a s digitální zrcadlovkou, když chci být seriózní a vypadat jako fotograf. V užité tvorbě se věnuji fotografii designu, architektury, módy a kulturních akcí. S kolegou Milanem jsme projeli Transibiřskou magistrálu k Bajkalu a zpět. Další cestovatelské zkušenosti mám z Káhiry, Londýna, Ukrajiny a z pohoří Rumunska a Černé hory.

Číst všechny články.

Komentáře