Cestopis: Kyjev, vodka a příprava na Černobyl

Hlavní město Ukrajiny leží na řece Dněpr, má přes tři miliony obyvatel a tři linky metra Jízdenka na metro stojí pět korun a v ranní špičce bývají některé stanice přeplněné až na ulici. Centrem města je Náměstí nezávislosti (Maidan nězavisimosti) a přilehlý bulvár Kresčatik. Východní národy stále považují veřejný prostor za svůj a hlavní náměstí je vždy místo, kde se scházejí mladí lidé z celého města.

Když nevypadáte jako Kyjevan, tedy hladce oholený, na krátko střižený, v košili a s lesklými koženými botami nebo Ukrajinka, tedy zásadně v botách na podpatku a šatech, namalovaná a velmi přitažlivá, všichni poznají, že nejste zdejší. Což nebude mít jiný následek než možnost seznámení a procvičení konverzace. Velká koncentrace místních také umožňuje pořídit zajímavé záběry, ať guljajících lidí nebo všemožných atrakcí.

Zolote Vorota, Kyjev

Maidan Nězaležnostii, Kyjev

Hlavní body Kyjeva

Bulvár Kresčatik je fascinující. O víkendech bývá odpoledne a na večer uzavřený pro automobilovou dopravu (představte si to v Praze), je plný usmívajících se lidí, hudebníků, možností vyžití. Na jeho druhém konci, kousek od sochy V. I. Lenina je Pinchuk Art Centre, Muzeum současného umění, placené z ropných peněz.

Pan Pinčuk vytvořil v Kyjevě Instituci na úrovni kteréhokoliv západního muzea, dají se zde nalézt ty největší hity ze světového umění. Za vidění stojí i památky daleko starší, např. Zolote vorota – historická brána – nebo soubor pravoslavných klášterů Pečerskaja Lávra (UNESCO), plná neuvěřitelných mozaiek a kostelů s tunami zlata na střechách. Všechny tyto historické budovy skýtají výbornou příležitost pro fotografy památek. Pokud však máte nabitý program, nedá se počítat s tím, že budete mít vždy všude ideální světlo a je nutné spokojit se s tím co je a umět využít každou situaci.

Dál od klášterů se nad Dněprem tyčí monumentální socha Rodiny Mať, kterou Kyjevu darovala Moskva – proto je otočená směrem k ní. K soše přiléhá vlastenecký komplex památníků II. Světové války (Velikaja Atěčestvenaja Vojna) s nadživotními sochami partyzánů v betonové jeskyni, vodními plochami a muzeem válečné techniky.

Rodina Mať

Kultura pití vodky
Na tomto místě je třeba se zmínit se o Vodce (vodka, gorilka). Kultura konzumace alkoholu je od té naší zásadně odlišná. Vodce je v supermarketech věnováno stejně prostoru jako u nás vínu. V hospodách (kafe-bar) se pije zásadně po stakanech, což odpovídá jedné deci, a zapíjí se, nikoliv míchá, džusem (sok) rovněž se zajídá drobnými pochutinami. Na výběr máte nejrůznější řízečky, karbanátky, sušené rybičky, okurky, salámy a klobásy. Tento fakt dělá následující ráno o něco méně tragické, vlastně se vůbec nedá mluvit o kocovině.

Upozorňuji, že Ukrajinci mají velmi rádi Česko a návštěvníky mají tendenci opíjet, nelze se spoléhat na to, že už mají vypito a že jsou napřed. Každý proud má ale i svůj protiproud, na veřejnosti láhev ani pivo nevytahujte (v Kyjevě jsou k mání papírové sáčky), vyhnete se tak pokušení policie (milicja) vytáhnout z vás pokutu (štraf). Obzvlášť mladší generace se staví k rozšířené konzumaci dost odmítavě.

 

Pití vodky, Podkarpatská Rus

Další zajímavé místo v Kyjevě je Gydropark, bizarní místo vodních atrakcí na ostrově v Dněpru. A potom celá oblast mezi Andrijským Prospektem, Sofijský souborem a náměstím Kontraktova plošča, která je místem původního osídlení Kyjeva. Sofijský soubor je jakýsi hlavní kostel (cerkev) Kyjeva, Andrijsky prospekt vede z kopce, od kostela sv. Ondřeje na Kontraktovu plošču, je to místo plné malířů (chudožniky) a vetešníků.

Lze zde pořídit kýčovité obrazy z vší Rusi i artefakty SSSR, je to takový Karlův most. Bohužel je aktuálně celá ulice v rekonstrukci, a je otázkou, zda se ji podaří dokončit do fotbalového šampionátu EURO 2012 nebo zda se Kyjev bez tohoto důležitého prospektu hodlá obejít.

Kresčatik o víkendu

Kontraktova plošča je samostatným vnitřním centrem, nachází se zde několik památníků, je oblíbeným místem pro srazy. Nedaleko odsud je muzeum Černobylské katastrofy a přímo na náměstí se nachází jedna ze samoobslužných restaurací sítě Puzata chata. To je místo, které musíte navštívit.

V jakoukoliv denní dobu zde ochutnáte vše z Ukrajinské a Ruské kuchyně, tedy saláty, polévky boršč, šči, pelmeně, vareniky, maso v nejrůznějších úpravách, bramborové i jiné přílohy, omelety, pečivo sladké i slané, ovocné šťávy i kvas. Příjemné je na tom to, že i když ve vás zvítězí zvědavost a máte velké oči, nezaplatíte víc než sto korun a ještě budete donuceni zamyslet se nad tím, proč takový přístup k národní kuchyni neexistuje i u nás.
Kyjev skýtá vzhledem ke svému kopcovitému terénu nejrůznější možnosti nadhledů, průhledů a překvapivých perspektivních zkratek. V tomto se dá Kyjev přirovnat k Praze, takže kdo má zkušenost z Žižkovských nebo Vinohradských kopců, je o krok napřed. V takových případech je dobré mít s sebou delší sklo, 135 mm a více, které v městském prostoru nabízí zábavnější a nové využití než jen rozostřené pozadí na portrétech krásných lidí.

Vznikající sídliště Puzniaky, Kyjev

Jak se tam dostat
Nejrychlejším prostředkem je letadlo. Z nízkonákladových společností léta na Ukrajinu Wizzair. Komu vyhovuje autobus, je zde několik linek z Prahy, Brna a dalších měst do Kyjeva v ceně okolo 1500 Kč. Pro tuto cestu jsme zvolili auto, a to z důvodu množství techniky, kterou vezeme. Ukázala se, především díky nízkým cenám benzínu v Polsku a na Ukrajině jako velmi vhodná.

Čtvrtá možnost je nejlevnější, nejdelší a nejdobrodružnější – vlakem přes Katowice do Przemyslu na hranice s Ukrajinou, přejet autobusem do Lvova (doporučuji prohlédnout si město) a dále pokračovat směšně levným a překvapivě kvalitním lůžkovým vlakem do Kyjeva. Taková cesta trvá asi 24 hodin a bude vás stát okolo 800 Kč.

Kde bydlet: V Kyjevě jsou dva hostely s cenami okolo 10€ za nejlevnější společnou ložnici. Ovšem za 20€ i méně (záleží na schopnosti smlouvat) pořídíte od bábušek u Hlavního nádraží (Vakzal) pronájem celého bytu (kvartira). Ve městě je samozřejmě spousta hotelů, od skanzenů socialismu po západní řetězce.

 

Checkpoint Ditjatki, vstup do Zóny

Černobyl

Jakkoliv je Ukrajina levná země, návštěva Černobylu je věc, která se platí v dolarech, a to ve stovkách. Do Zóny by chtěl každý, ukrajinská vláda si toho je vědoma a umí si nechat povolení zaplatit. Správou Zóny se zabývá celé ministerstvo, výlety zprostředkovává několik cestovních kanceláří (například česká Maximatour, místní Ukrzovnishintour, Chernobyl Inter Inform). Jejich ceny se pohybují právě od stovek dolarů za celodenní trip. Pokud ale hledáte, podaří se najít i výlety v ceně stovek hřiven.

Ovšem od takového výletu nelze čekat víc než zážitek podobný Disneylandu. Pseudostalkeři vás provází po opuštěných školách, ukazují hromady plynových masek a prázdné zplesnivělé postýlky v mateřských školkách. Bohužel se v takovém případě nedá čekat jakkoliv transcendentální zážitek, což je podle mne to, čeho lze v Zóně dosáhnout.

V případě našeho filmového štábu, se kterým tuto cestu na Ukrajinu podnikám, a který má velmi specifické plány na to, co v Zóně dělat a jak dlouho tam být, spolu se studentsky limitovaným rozpočtem, nešlo než hledat jiné cesty jak se do Zóny dostat. Začali jsme u kontaktování českých fotografů, kteří mají s Černobylem bohaté zkušenosti, Václava Vašků, Petra Tomana a Martina Wágnera. Přes ně a základní informace a kontakty, které nám poskytli, jsme se dostali k místním zasvěceným, filmovým produkčním, stalkerům a lidem, kteří mají kořeny v Zóně.

Orane, kemp Ekopolis, dača

Pak už byl jen krok od toho komunikovat přímo s ministerstvem, což se podobá zkušenosti zeměměřiče K. z Kafkova románu. Ovšem ukázalo se, že ministerstvo, přes svou uzavřenost, má pochopení pro nízkorozpočtové studentské projekty a umožní nám za minimální poplatky v Zóně pět dní pracovat s vlastním autem, hexa-copterem a pohyblivým robotem na dálkové ovládání. Tohoto jsme dosáhli po třech dnech intenzivní komunikace v ruštině přímo v Kyjevě.

Pokud bych měl shrnout základní informace o vstupu do Zóny, bylo by to následující: vyřízení normálního povolení trvá deset pracovních dní, je třeba mít v pořádku pas a lékařské povolení, dokládající, že vám ionizující záření nemůže zásadně uškodit (těhotná žena se do Zóny nepodívá). Je třeba se obrnit trpělivostí nebo si připlatit a nechat příslušné dokumenty vyřídit cestovní kanceláří. Za sebe bych dodal, že jet do zóny bez teoretické přípravy, znalosti historie havárie, účinků radioaktivity a patřičné úcty považuji za obrovskou troufalost.

Tyto řádky píšu v kempu Ekopolis ve vesnici Orane, dvanáct kilometrů od Zóny, kde je každý člověk, strom i kámen nějakým způsobem ovlivněn Černobylskou havárií, která se stala 26. dubna 1986. Jedna babička ve vesnici nám řekla, že jediné co bychom měli natáčet, je místní hřbitov.

Hřbitov

Poslední aktualizace 26. dubna 2012

32 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.

Autor: Ondřej Hruška

Fotograf teoretik i praktik, student, cestovatel, kurátor a organizátor večírků. V současné době je mou hlavní zábavou provoz zlínského kulturního prostoru bunkr G (Photogether Gallery), kde organizuji výstavy, koncerty a autorská čtení. Naše činnost ale přesahuje hranice Zlína, site-specific instalaci Sladkovského stěna jsme představili v Olomouci a Znojmě. Mimo to dokončuji studium reklamní fotografie na Univerzitě Tomáše Bati. Fotografii chápu především jako nástroj pro budoucí zkoumání historie, proto by měl každý obraz nést určitou objektivní informaci. Což lze chápat i jako obranu proti přemíře "fotografických prostředků", ve fotografiích nadšenců - amatérů. V současnosti pracuji s velkým formátem, kterým dokumentuji pozůstatky socialistické architektury, kompaktním zastaralým digitálem pro osobnější výpovědi a večírky a s digitální zrcadlovkou, když chci být seriózní a vypadat jako fotograf. V užité tvorbě se věnuji fotografii designu, architektury, módy a kulturních akcí. S kolegou Milanem jsme projeli Transibiřskou magistrálu k Bajkalu a zpět. Další cestovatelské zkušenosti mám z Káhiry, Londýna, Ukrajiny a z pohoří Rumunska a Černé hory.

Číst všechny články.

Komentáře