Každý, kdo projíždí Slovenskem od západu na východ, se pohledu na dominantní kolos nejvyššího vrcholu Chočských vrchů nevyhne. Jeho poněkud těžkopádná, stále však elegantní silueta ční ke slovenskému nebi jako výzva, jíž se jen těžko odolává. Na první pohled je jasné, že vrchol ve výši 1611 m.n.m. poskytne naprosto famózní výhled, jakému není široko daleko rovno.

Přestože je hora dostupná celoročně, představuje zimní výstup snad nejintenzivnější zážitky jak z hlediska sportovního, tak vizuálního. Především pořádná sněhová pokrývka dodá krajině jinak nevídaný rozměr, vše působí mnohem mohutnějším a monumentálnějším dojmem. Pro fotografa to sice znamená zachytit tu krásu vůkol pouze ve skromném barevném, ale o to zajímavějším podání.

 

Výchozích bodů k dosažení vrcholu je celá řada, ne všechny jsou ale pro čistě zimní výstup nejvhodnější. Trasa od hradu Likava, resp. města Ružomberok (červená značka), je sice krásná, ale přece jen příliš dlouhá. Stejně tak strmý a neméně dlouhý výstup od východu, tedy z lázní Lúčky. Dvě zbývající možné trasy vedou obě ze západní strany masívu.

Osobně preferuji sice nejkratší, ale stále v mnohém atraktivní výstup z osady Valaská Dubová. Hovoří pro to jak dobrá komunikační dostupnost (častý autobusový spoj Ružomberok – Dolný Kubín), tak příjemné zázemí v podobě několika restaurací, umožňující v klidu a teple vstřebat zážitek z výstupu samotného. Cesta značená modrou barvou má svůj počátek v centru obce u autobusové zastávky a místní, skutečně lidové krčmy U turba (ovšem velmi dobrý „startovní“ Martiner za 0,8 €).

 

Na Velký Choč jsem naposledy vyrazil hned po loňských Vánocích. Cesta pod kopec moc optimisticky nevypadala. Déšť, velká oblačnost, zima, že by fotografa ven nevyhnal. Stejně to vypadalo i ve Valaské Dubové. Ale zůstávám klidný, předpověď hovoří pouze o nízké oblačnosti a podle slovenských rosniček má na Lomnickém štítu svítit slunce. Otázkou tedy je, jak vysoko bude „bod ponoru“, neboli hranice oblačnosti. Sněhu sice není mnoho, ale pár čísel tu leží. V těchto podmínkách se sice nefotí úplně snadno, výsledek však stojí za to. Ze snímků dýchá takřka hororová atmosféra, kterou podtrhuje mlha a stále vyšší sněhová pokrývka. Výstup je poměrně strmý, místy je třeba podlézat spadlé stromy.

Prvním záchytným bodem je lokalita zvaná Stredná polana, kam dorazím za zhruba hodinu a čtvrt. V blízkosti rozcestníku stojí dřevěná salaš, přejmenovaná honosně na Hotel Choč, ale jedná se o tradiční horskou boudu s otevřeným ohništěm a pryčnami k příležitostnému přespání. V případě zvratu počasí však může poskytnout také bezpečný úkryt. Dosažením polany, jako důležitého rozcestí značených cest, začínám být mírně optimistický, neboť je zřejmé, že ta nechutná šedá deka, visící nad hlavou, není až tak tlustá, jak se původně zdálo. Navíc slunce nesměle prosvětluje mraky a dává naději, že nahoře může být vše jinak.

A kdyby až nahoře. Už po překonání první stovky výškových metrů je více než jasné, že bude jasno. Nejprve se nad hlavou objevuje nádech modři, která ovšem po chvíli vítězí na celé čáře. Právě tento „bod zlomu“ patří k nejkrásnějším momentům výstupu. Tedy okamžik, kdy spodní končetiny ještě tápou v mracích, ale oči již hledí slunci do tváře. Stezka se po chvíli konečně vymotá z lesa a když se z oblačného moře začnou vynořovat ostrovy slovenských hor, nastává fotoorgasmus v tom nejvyšším levelu. Nejprve se vynořují vrcholky nejbližší, tedy rozeklaný Rozsutec a bělostný val Malé Fatry, výše pak nad zakrslými a sněhem pocukrovanými smrčky kraluje rozložitá Velká Fatra a hradba Nízkých Tater. Bohužel právě tyto kopce jsou v silném protisvětle a tak s focením musím vyčkat až do sestupu z kopce, tedy do doby, kdy se slunce přehoupne do výhodnější polohy. Od výšky cca 1500 m.n.m. je již hora prosta lesního porostu. I když (naštěstí) ne tak zcela. Hustý kožich kosodřeviny v nejvyšším patře hory je nádherným popředím pro působivé fotografie. Zvláště pak, pokud jsou oblepeny sněhem, jako je tomu v tomto případě.

Po závěrečném strmějším výšvihu můžete konečně stanout na nejvyšším bodě cesty. Poprvé se před vámi otevře panorama, při kterém mnohým „spadne čelist“. Ze skalnatého, ba dokonce závratného okraje vrcholu se v celé své zubaté nádheře objeví ostří hřebene Tater. Ale to samozřejmě není vše. Dokonale kruhový rozhled zde na všech svých 360 stupních odhaluje snad všechny krásy slovenské přírody. Závěrky cvakají jako o závod, neboť něco takového se jen tak nevidí. Ale pozor! Jednou jsem byl na vrcholu sice za zcela jasného počasí, ovšem při teplotě mínus 27 stupňů a značně silném větru. Takové počasí zde nemusí být nic výjimečného a mnoho toho asi nenafotíte. Tato teplota nesvědčí jak našim tělesným schránkám, o digitálních útrobách vašich miláčků pak ani nemluvě.

Zvětšit mapu

Jestliže nesestupujete z vršku stejnou cestou (což doporučuji), pak můžete pokračovat celkovým přechodem masívu Velkého Choče. V tomto případě se musíte spustit poměrně strmě (stejně jako při cestě navrchol i zde je několik řetězů, které však pod sněhem nemusí plnit svou funkci) do sedla Vráca pod Predným Chočom a o nic méně strmějším, většinou navíc mocně zasněženým a o poznání méně chozeným srázem dojít k východnímu úpatí hory a pak po silnici do malých lázní nebo osady Lúčky. Tato varianta je dosti dlouhá a také fyzicky náročná. Naštěstí Lúčky mají dopravní spojení s Ružomberokem, takže se můžete pohodlně dostat zpět k vlaku. Volit tuto cestu je vhodnější spíše za delších březnových dnů.

 

Tweet

Článek obsahuje

Štítky: cestopis, cesty, choč, chočské vrchy, hory, slovensko, sníh, velký choč